sobota 21. srpna 2010

Deštivý víkend se společností


Dnešní den začal příjemným pocitem, že, kromě seznamování, nemám žádnou splnitelnou povinnost, protože je sobota a určitě je všude zavřeno. Tak jsem v klidu snídala u skypu a měla v plánu se vypravit pro nějaké nezbytnosti do obchodu. Ty pro změnu jsou otevřeny pořád. V iga (mají úžasnej slogan: "Vive la bouffe!" -pro nezasvěcené, v překladu z francouzské francouzštiny: "Ať žije žrádlo". No jo, jiný kraj, jiný mrav. A jiný slovník.) jsou od 8 do 21 a v tom druhém, co už vím, kde je, ale takovou dálku bych se s taškama tahat nechtěla, tam jsou do půlnoci. A každý den. Docela změna v porovnání s Francií, kde v neděli nikde nebyla ani noha, ty soboty jim teda uznat musím. Když jsem se vypravila ven, předtím jsem samozřejmě musela opět nahlásit můj handicapovaný mrazák, spustil se déšť. Tak jsem zašla jen k dépanneurovi, aneb opravář alias večerka, co je hned vedle a má strašně draho. Koupila jsem si ovocný džus pro zkrášlení víkendu. Když jsem dole nahlašovala mrazák, stál vedle mě kluk, co tam taky něco řešil a mluvil o bytě, jehož číslo značilo, že je na stejném patře jako já. Pak jsem odnesla džus do lednice, v níž mi přes noc zmrzl kečup a voda. Bylo mi ale líto, že jsem se už oblíkla, tak jsem zašla do prvního patra nabít si kartu na praní a hledat pračky. Ty jsem nenašla. Taková velikostně zanedbatelná věc jako je prádelna asi s třiceti pračkama a sušičkama se vskutku těžko hledá. Tak jsem si opět chytla výtah a vida,přidal se ke mně kluk z dola. Tak jsem okamžitě začala řeč, protože další příležitost už se nenaskytne. Tohle v sobě nadvakrát nemám, vlohy k umělému seznamování. Ale poté, co jsem mu řekla (až jsem se dozvěděla, že tu taky nikoho nezná), ať kdykoliv zaklepe u mě, že můžem něco podniknout spolu, si o mně musel myslet, že ho nejapně, přemrštěně rychle a drze zvu snad na rande nebo co. Hledala jsem si opět tisíc věcí na internetu, včetně nejbližšího walmartu, supermarketu se vším- a se vším výrazně levnějším než iga. Po zjištění, že je to deset kilometrů, jsem si řekla, že tohle bych ušla možná jako denní výlet, ale opět ne s taškama zpátky. Chce to pozjišťovat to metro. Jenomže pořád nemám tu studentskou kartu. Udělala jsem si taky oběd a došla k závěru, že si tu brzo zničím žaludek. Musím aspoň jednou týdně jíst ve studentské menze, jestli tu nějaká je. Těstoviny na sto způsobů se brzo omrzí (a rýži jsem zatím nesehnala). Pak jsem našla na mailu dopis od člověka,jehož jméno mi připadalo typicky spamové a reklamy na viagru dobrovolně neotvírám. Už už jsem to chtěla smazat, když jsem si všimla, že v předmětu je francouzsko-anglický pozdrav a v úryvku se ukazuje jméno mé univerzity. Okamžitě jsem otevřela a zjistila, že tenhle mail mi seslalo samo nebe. Byl to můj "kmotr" z univerzity. Pro vysvětlení: když jsem zjistila, že mě přijali, našla jsem si možnost získat na první týdny "kmotra". Je to člověk, který univerzitu a město už dobře zná a má chuť chvíli se starat o nějakého nováčka. Vyplnila jsem tedy formulář a poslala ho už na konci června. Nedošla mi ale žádná odpověď, a tak jsem ztratila naději. Navíc jsem někde četla, že tahle služba je ještě v začátcích. A ono přece! Tak jsem s Patrikem kamarád na facebooku a uvidíme, co to dá. Viděla jsem, že není z Montrealu, ale z nějakého menšího městečka a je to mladík, ale nějakých 22-23 mu rozhodně typuju. V tu chvíli mi někdo zaklepal na dveře a byl to ten kluk z výtahu. Přestože pršelo, šli jsme ven s tím, že najdem nějakej bar. Je to Francouz a nebude studovat na stejné univerzitě. Je tu na pět let. Venku jsme pěkně zmokli a taky jsme zabloudili. Všechny kavárny měly zavřeno, krom těch mcdonaldového typu. Po víc než dvouhodinovém chození jsme se vrátili. Pozval mě k sobě na jídlo. No neměla jsem mu z mých zásob moc co nabídnout. Seznámila jsem se s jeho novým spolubydlícím z Beninu, sympatickým černochem, co mi vyjmenoval všechny známý český fotbalisty a vůbec toho strašně moc věděl. Uvařili jsme si žampióny s masem a těstovinama a byla to docela sranda (například jsem se stihla třikrát celá postříkat vodou, protože se u něj otáčel vodovodní kohoutek na jinou stranu než u mě) . A taky má všechno z dollaramy. Příležitostně za náma přicházel i jeho spolubydlící, který už sice jedl, ale naše kulinářské umění pořád chodil hodnotit. Naštěstí kladně. Byl to fajn večer. Teď popíjím čaj a za chvíli padnu a doufám, že nebude moc velkej kravál z ulice. Páteční večer byl zatím vrchol hluku, sobotní ráno vrchol klidu. Neděle by mohla takhle pěkně v tom klidu pokračovat. Zítra jdu ráno na mši doufajíc, že nedělní nebude turbo a tak moc mě nerozhodí. Rumunská rodinka možná zítra nevyjde, podle mě jim nefunguje to moje číslo, protože jsem se na to dnes byla zeptat a je to úplně jinak, než jsem si myslela. Mobil si tu asi definitivně nebudu zařizovat, výdajů mám i tak dost a myslím, že těch pár věcí vyřídím přes pevnou, skype a sms mobilem. Platit i příchozí hovory je podle mě nesmysl a i na imigračním fóru od koupi simkarty spíš odrazují. V příručce o kulturním šoku jsem četla, že Kanaďané na používání mobilů moc nejsou. Všude po mně stejně zatím chtěli pevnou a mobily moc nechtějí. Dnes jsem zkoušela záznamník a kód, co mi dali při příjezdu- nefunguje. Myslím, že se budu opět muset zeptat. Možná bych při té příležitosti měla připomenout, že můj mrazák nemá dveře :) :) :)

Žádné komentáře:

Okomentovat