pátek 27. srpna 2010

Do kanálu už nikdy


Dneska měly mé montrealské pěší výkony dosáhnout vrcholu. Dopoledne jsem si důležitě udělala svačinu, sbalila vodu, knížku, mapu a foťák. Překontrolovala trasu a vydala se na cestu. Dnes to měl být Park u Canal de Lachine a následně Marché Atwater, které se nacházejí přesně na opačné straně města, než bydlím já, navíc jižně, u řeky. Autor mého průvodce se rozplýval nad dynamičností těchto míst, a tak jsem se cítila být téměř povinna tam zavítat. Vzala jsem to přes montrealskou radnici, jen pro ten pocit, že vím, kde se nachází ono legendární místo, odkud De Gaulle kdysi nejapně zvolal: "Ať žije svobodný Quebec!". Radnice je jistě velmi krásná a působivá, pod lešením a igelitem to ale nebylo moc vidět. Můžu si odškrtnout taky Place Royale, Place d´Armes... ty pod lešením nebyly. Stále inspirovaná mým kapesním průvodcem jsem zamířila do Notre Dame de Montreal a i když jsem zcela proti placení vstupného do kostelů, tentokrát jsem ho zaplatila.


Ten pohled je naprosto úchvatný, ale obávám se, že se tohle místo minulo povoláním, pokud to jde v případě kostela říct. Všechno duchovno odtamtud zcela odnesly přespříliš hlasité povídky a vtípky průvodců, blesky foťáků a vůbec nějaká turistická neomalenost, co se sem tam hnusně vkradla. Mělo to být muzeum nebo něco. Pak jsem pokračovala dál po mé naplánované stezce. Šla jsem na Place Royale kolem nachystaných stánečků, protože se tu má konat trh ve stylu osmnáctého století.













Po cestě upoutalo mou pozornost jedno z nábřeží, kde stálo několik velkých autobusů s nápisem Kanadské síly a na nich fotky vojáků a nápis: Přidej se k nám. Další autobus měl nápis Kanadské námořnictvo.




A samozřejmě nikde nechyběly kanadské vlajky, které už ve mě skoro budí hrůzu, protože ve mně vyvolávají vzpomínku imigračních úředníků. Bílými a modro-černými uniformami se to jen hemžilo a já se radši moc nepřibližovala, protože jsem měla dojem, že by mě za to určitě ztrestali. Včera natáčení Bonda, dnes vojenský zásah. Po cestě jsem zažila deseti sekundový liják. Z ničeho na nebi se prostě na pár sekund spustil liják a moje sluneční brýle byly na stěrače. Bylo to opravdu tak podivné, že jsem pro jistotu zkontrolovala, jestli nade mnou třeba někdo nezalíval muškáty. Cesta šla dobře a podle plánu. Ale to jen do té chvíle, kdy se prostě ulice, po níž jsem měla už dojít až k parku, zarazila u ošklivého betonového nábřeží vedoucího doslova a do písmene do kanálu a nikam jinam.
Vedle byl hnusný železniční most a nějaká cesta, kudy jezdili cyklisti, ale jinak ani noha. Snědla jsem sváču, s tím, že mě u jídla už něco napadne. Ale nenapadlo, tak jsem se vydala pod ten železniční most. No ten pocit nebyl nejlepší, to místo fakt nebylo pro náctileté pěší turistky. Strašně jsem se tam zapletla a po velmi podivné cyklotrase vedoucí kolem sila a kolejí jsem se snažila mířit tím směrem, kam jsem původně měla jít. Po slušné době chůze, kdy už jsem věděla, že se nemůžu vrátit zpátky, protože jsem byla moc daleko, jsem narazila na ceduli, na niž bylo, že zdymadla Canalu de Lachine se nacházejí 11 km ode mě. Tak to už jsem umírala. Nedokázala jsem si představit, že se odtamtud někdy vymotám a měla jsem toho fakt tak akorát... Už jsem byla na cestě asi tři hodiny a moje mapa byla zcela vyřazena z provozu. Navíc nebylo koho se zeptat. Byli tam jen cyklisti a když sem tam kolem mě prosvištěl nějaký běžec, nedávala jsem si moc šancí, že bych ho dohnala a i kdyby, asi by se docela zděsil funící mě vedle něj, tázající se na cestu na téhle odlehlé stezce. Zachránil mě most, který zřejmě naposledy umožňoval vrátit se na můj milovaný pravý břeh Svatého Vavřince. Vůbec netuším, jak jsem se dostala na ten levý. Došla jsem zpátky do starého přístavu a rezignovaně dala odpočnout mým lenivým nohám, které byly zcela v šoku. Jestli budu mou bezkondiční osobu takhle ruinovat, vidím to brzo na svalovou horečku ;) Došla jsem na Square Victoria na metro a pak to vzala přes dollaramu, protože jsem potřebovala konvičku na čaj. Na náměstí jsou tam obří pole s mega figurkami šachů a vypadá to výborně. Nákup dalšího jídla se konal až později večer, protože ještě táhnout náklad z obchodu by mě definitivně zlikvidovalo. Už tak jsem byla...naštvaná, že jsem nenašla, co jsem měla v plánu. Ale mělo mi být divné, že google vůbec Parc du Canal de Lachine neznal. Už jednou jsem měla na mapě označený park, úžasnou zelenou plochu, a ono to byl ve skutečnosti stadion. Pro završení neúspěšného dne: když jsem skládala do ledničky koupené věci, kromě toho, že to jejich pitomé mlíko v krabičce už zase teče, jsem taky narazila na podivnou věc zapadenou v zadní části. Hrábnu pro to a... No jistě že to byly dveře od mrazáku... :) A to jsem tak trénovala asertivitu neustálým hlášením tohoto fatálního nedostatku mého bytu.

1 komentář:

  1. omlouvám se za naprosto diletantské řazení fotek :/

    OdpovědětVymazat