úterý 17. srpna 2010

kupování tiskárny, bohatá dceruška a první krize (to brzo)

Momentální samotu asi kompenzuju psaním. Tak vypíšu zážitky z dneška...
Ráno jsem se vzbudila v rekordních osm, ale kravál z ulice způsobil, že mě od rána bolela hlava. Stejně to ale nemohlo nijak zkazit to pěkný probuzení, kdy mi svítilo do okna sluníčko a nebe bylo skoro úplně bez mráčků, takové přímořsky modré barvy. To jsem včera ráno neměla šanci vidět, vzhledem k tomu, že Montreal byl až nebezpečně rozbouřený.
Dala jsem si tentokrát snídani doma, protože už jsem měla mlíko, cereálie a dokonce už i příbor. (Pro maminku: mami, sehnala jsem tady úplně stejný příbory jak máme doma: černá rukojeť s dvěma stříbrnejma tečkama, jeden kus za dolar ;) tak mi to bude aspoň trochu připomínat) Cereálie jsou tu skoro všechny jenom kellog´s a jsou podle mě dost drahý, ty moje ale byly v akci a dokonce jsou docela dobrý. Na internetu jsem hledala nějaký rady ohledně kupování tiskárny v Montrealu. Teď mi tu internet slouží na plnej úvazek, protože si na něm hledám kolik co zhruba stojí a kde to najdu, protože ze včerejška vím, že se to, aspoň v mé čtvrti, těma normálníma obchodama až tak nehemží. Na stránkách pro imigranty byla diskuze ohledně kupování tiskárny a doporučovali obchod Future Shop v Montrealu a upozorňovali na dva druhy tiskáren, přičemž jeden nejde připojit na evropský počítače nebo tak něco. Ten druhej, co připojit jde, prodávají ale chytře bez usb kabelu. Ještěže jsem si to přečetla. Tiskárna by mi tu jen hezky překážela. Pak taky psali, že tiskárny nejsou to nejdražší (a v závorkách nadšeně uváděli, že oni koupili za 250$ a na mě teda šly mdloby, to je půlka nájmu), že nejdražší jsou kártridže a někdy že taky prodávají levně tiskárnu, do které se už náplně nevyrábějí. Bez těch pár rad bych se nechala možná pěkně napálit, i když nemám prozatím z Quebečanů pocit, že by se o to snažili. Našla jsem si přes internet nejlevnější all-in-one, tedy tiskárnu s kopírkou a scannerem, protože zítra musím jít odevzdat kopie imigračních dokumentů do školy a ty kopie furt nemám. Taky mám zkušenost z Dijonu, že tuhle věc jsem nesmírně využívala. Ono se pořád potřebuje něco kopírovat nebo skenovat a tady je to o to praktičtější, že ve škole se platí úplně za všechno a nechtěla bych před každým odevzdáním práce stresovat, jestli mám nabitou kartu na kopírování a stihnu to ve škole vytisknout. =pledoajér koupi mé tiskárny. Ta vyhlídnutá tiskárna byla hp (jinou značku tu snad ani nemají, zlatej můj levnej brother) která byla až do zítřka v akci se slevou 30$. Výsledná cena teda 59,99$. Ale neradovala jsem se. Našla jsem si, že náplně stojí 45$ barevná (pán v elektru říkal, že bez ní ta tiskárna nejde) a 22$ černá a taky ten kabel 30$ (psali, že v čínským elektru jde koupit za 7$, ale to jsem si už netroufala vyrazit hledat, navíc čínská čtvrť mě prozatím děsí). Opět jsem řádně studovala mapu na internetu, ale po včerejšku, kdy jsem se ocitla na úplně jiné světové straně, už jsem nevěřila, že bych tam trefila napoprvé. Nejbližší obchod byl na západní straně bulváru Ste Catherine. Tam, jak měla být ta dollarama včera. Ale včera jsem došla na východ. Ale taky tam byla dollarama ;) Tentokrát jsem si dávala pozor, abych odbočila hned první ulicí, aby můj orientační smysl pak nebyl zbytečně klamán příliš mnoha ulicemi naráz. A odbočila jsem tentokrát na ten západ. V průvodci jsem četla že ten západ bulváru je místo nákupů a drahých obchodů. Upřímně řečeno, já jsem viděla jenom jeden sexshop za druhým. Byla to taková ulice, do které bych dobrovolně sama nevyrážela, už vůbec ne za šera a v noci. Než mi ale došlo, že jsou to všechno takhle podivně zaměřené obchody, párkrát jsem si tu ulici vyfotila, ostudně - a lidi se fakt dívali co blbnu- ale ty domky byly tak barevný a vypadaly jako v Londýně v té jedné čtvrti, jak se v ní prodávají padělky Eda Hardyho. Prostě já tady umím udělat takovejch trapasů... Když jsem konečně procitla, zrychlila jsem krok. Kupodivu jsem opravdu došla k tomu elektru, i když bylo dál než jsem si myslela. Zatím jsem do něj ale nešla. Bylo mi totiž jasný, že jakmile potáhnu tiskárnu, už se tu moc neprojdu. A to už jsem zrovna byla opravdu v té luxusní západní části Ste Catherine, ve které sice asi nenakoupím, ale stojí za projití. Dokonce jsem se odvážila odbočit, protože jsem zjistila, že by měl být blízko McGill (univerzita). Ulici McGill College jsem našla, školu ale ne. Nemůžu mít přece tolik orientačních úspěchů v jeden den. Podívala jsem se taky do jednoho anglikánského kostela, myslím, že Svatého Jana. V průvodci jsem četla, že se za vstup do některých kostelů platí, tak tam vždycky vstupuju nervózně. Dneska jsem navíc měla tílko, tak jsem nevěděla, jestli tam smím. Ale nějaká Asiatka, značně odhalená, právě vylízala, tak jsem tam zamířila. Zatím nejhezčí byl ale Kostel Panny Marie Lurdské, hned za rohem od mých kolejí. Chystám se tam na mši v sobotu nebo v neděli. Pak jsem šla do elektra. Ujmul se mě opět sympatický pán, zase s arabským jménem a zase s nearabským vzhledem. Našel mi tu tiskárnu a zjistila jsem, že je s faxem. Pochopil, že mi nejde o fax, ale o cenu, tak se mnou hledal nejlevnější tiskárnu, ale paradoxně ta jediná, co měla kromě kopírky, tiskárny a skeneru i fax, byla nejlevnější. Pak ta cena ale začala naskakovat: náplně samozřejmě nejsou součást balení kromě zkušebního vzorku (říkal ten pán, zatím mi to vytisklo dva listy) a pak ten drahej kabel. A taky mi ten pán připomněl, že budu potřebovat papír. No my v Evropě tiskneme asi na lopuchy. Řekl, že to se mnou vyřídí nahoře a nemusím jít ke kasám dole (ty vypadaly jaksi pomale, tak jsem byla ráda). Doplatila jsem si tříletou pojistku- kdyby se tomu něco stalo, tak to hned vymění za nový. Kdybych nedoplatila, vsadím se, že zítra nepůjde. Ale protože jsem platila "cash", tak to nemohl vyřídit on. Tak na kasu. Když viděl moje zděšení (proč mě ty kasy tak deptají tady?...) tak řekl, ať chvilinku vydržím, že tam se mnou zajde. Odnesl mi tiskárnu a já jsem popadla zbytek. Po cestě dolů se mě ptal co tady studuju a tak. Česká republika je pro ně naprosto zeměpisně situovatelná země, což mě po tříletém pobytu ve Francii příjemně překvapuje. Ptal se mě, kdo mi platí studia, jestli rodiče. Nejdřív jsem myslela, že se ptá jestli mi to vybrali rodiče, načež jsem odpověděla, že já. Pak mi to došlo, tak jsem řekla, že teda rodiče to platí, protože na první rok nemám žádnou možnost stipendia. Pak jsem dodala, že jsem si to jen vybrala já. Ale blbě jsem už vypadala i tak. Musel si myslet, že jsem nějaká dceruška bohatejch rodičů, protože po optání se na výši školného (zdá se, že to je tu zcela běžná věc, už se mě na to ptali tři lidi), se taky zeptal, jestli mí rodiče dělají v businessu... Ale pak mi, jako už několikátej člověk, popřál hodně štěstí a pořád mi říkal Petro, protože vyplňoval moje jméno na tu záruku. Je to milý. A taky vždycky ti Quebečani řeknou "No tak to teda vítej v Quebecu!". Nedovedete si představit, jak taková věc zahřeje, obzvlášť, když tu nemáte fakt nikoho.
To táhnutí tiskárny domů byl hroznej zážitek a lidi okolo se na mě soucitně dívali. To jen potvrzovalo, že vypadám zřízeně. Ale na cestu zpátky jsem radši nešla přes ty sexshopy a po ujištění se v mapě a na ceduli jsem odbočila na západ bulváru kde bydlím. (To ale neznamenalo, že jsem blízko, já bydlím na východní straně...) Když jsem přišla, na pokoji mi chyběla židle. Ráno jsem totiž odevzdávala papír, kde jsem měla vypsat stav věcí na pokoji. Na konci roku po mně ten samej stav budou vyžadovat. Tak, i když nejsem typ člověka, co by se vyžíval v reklamacích, jsem řekla, že zaprvé mrazák nemá žádný dvířka, takže nemůžu napsat v jakým jsou stavu, a taky že ta židle co mám u psacího stolu má ulámaný šrouby (nejdřív jsem myslela, že je polohovací, ale to už byla ta známka deformace) a že velmi brzo přijdu nahlásit, že už nemám židli. Tak mi ta mladá milá slečna na recepci řekla, že to hned vymění. Tohle byla nutnost, pak by mě to nechali zaplatit a přitom to jenom šikovně zamaskovala osoba, která měla ten pokoj přede mnou. S tím mrazákem to ale bude problém, ten se ještě ozve. Už tak ta lednice mrazí jak blbá. Ale když jsem přišla na pokoj, krom toho, že tu nebyla ta židle, i ten mrazák vypadal, jakoby ho někdo odmrazoval a já jsem to nebyla. Úplně mě nenechává klidnou to, že si sem můžou tak vlízt do toho bytu, ale když je to v rámci oprav věcí, který nahlásím, tak mi to nevadí. A nic mi nezmizelo. Ale je to pro mě trochu signál, abych nenechávala lákavý věci moc na očích. Třeba peníze, než konečně zařídím to konto. Po asi hodině mi donesli novou židli. V tu dobu už mě tak příšerně bolela hlava,že mi bylo jasný, že zbytek dne, i když bylo něco po poledni, je zabitej. První místní migréna. Zabednila jsem okna, protože ten kravál z ulice na tom měl svůj podíl, ještě s horkem, nervama, bolavejma očima a časovým posunem. Spala jsem fakt dlouho a pak mě probudilo zase horko. Na tom pokoji je děsnej hic pořád, doufám, že si ho ale aspoň zachovám i přes zimu. Co bylo potom nebudu popisovat, ale doufám, že přes ty stěny vážně není slyšet, jinak by mě sousedi považovali za bulimičku. Druhej den a už migrénová krize tohoto typu, to teda není dobrý... Začíná mi být pořádně smutno, protože tu pořád nikoho neznám. Brzo zavolám rumunské rodince a zeptám se jich, jestli bych s nima nemohla na nákup. Musím se trochu zásobit a ta paní zná levnější obchody i mimo Montreal.Tak mě třeba vezme. A nepřipadala bych si tak sama... Zítra další maraton, tentokrát po univerzitě. Kéž by to všechno klaplo a mohla bych si udělat to konto. A taky s tím zdravotním pojištěním nevím pořádně jak to je... Taková administrativa. Potřebovala bych vypadnout někam do klidu, aspoň park, když už ta kanadská příroda ještě pořád není na dosah. Myslela jsem, že bych chtěla žít ve velkým městě. Zatím mě ten randál ale pěkně vyvádí z míry. V takové Olomouci je ten klid aspoň někdy, ale tady je ještě jakási hlavní tepna, ústí sem totiž jakási jejich podzemní dálnice a jede se tudy do centra. Pod mýma oknama. Do toho je naproti nemocnice a zvuk kanadských sanitek v první fázi připomíná spuštění trapně znějícího alarmu na autě, pak přejde v dívčí výskání a pak už je to jenom zoufalé poškytávání. Ale jinak je tu fakt pěkně. Jen si zvyknout, nelítat pořád něco shánět a vyřizovat. Až bude to hlavní za mnou, tak půjdu k řece svatého Vavřince, je tady na ni šipka. Tam snad trochu klidu bude.



Žádné komentáře:

Okomentovat