pondělí 30. srpna 2010

(Mezinárodní) Právo na odpočinek v přístavu?


Podle mých článků už to skoro vypadalo, že jsem si do Kanady odjela jen tak, obkouknout památky a mrakodrapy, uměle se seznamovat a ochutnat trochu administrativních pochůzek v jiné zemi. A přece mi ta škola jednou začala. Na jednu stranu už jsem příchod určitých školních povinností nedočkavě vyhlížela, ano, zní to nějak nezdravě... Ale já na to seznamování nadvakrát nejsem, i když mi ten pokoj a přítomnost jen mé osoby a medvěda už začínaly lézt na nervy. Ale to "těšení" na školu, jakožto jasná studentská odchylka, muselo být okamžitě potrestáno. A proto mi na můj školní email poslal pan profesor z interního a mezinárodního práva svůj program vyučování na trimestr. Ne že bych si to vyžádala, přece jen jsem ještě normální. Onen dokument byl v příloze, tak jsem ho nemohla ocenit hned. Tudíž jsem neznámého vyučujícího hodnotila podle dopisu. První mail nám posílal z iPhonu, tak jsem si říkala, že je to buď mladík, nebo moderní pán. Dopis zněl mile, vysvětloval, že pro ty, kteří se nebudou moci zúčastnit jeho první přednášky, nachystá nějaké shrnutí. To zní pěkně. Nechoďte, to se nějak dožene. Na závěr napsal, že se moc těší, až nás pozná. Sympaťák, no jo. Skoro umělecké jméno má taky... Otevřela jsem přílohu. Kromě výhružného nápisu, že neradí přes emaily, ale jen po řádném osobním probrání problému, se zdálo, že je to opravdu přístupný, příjemný člověk. Napsal nám i adresu na svůj blog a telefonní čísla pomalu na svoje babičky. Nerada čtu věci na internetu, protože je hůř vnímám. Tak jsem chtěla využít své nové tiskárny. Navíc nám vysvětloval známkování a zadal data zkoušek, písemek a domácích prací, to se hodí mít černé na bílém. Před tiskem jsem si teprve všimla, že jeho plán vyučování má dvacet stran. Plán první přednášky byl stručný, druhý o něco delší, sedmý už se délkou podobal montrealským ulicím. Jestli mi budou ti profesoři takhle užírat inkoust, tak požádám o přídavky na tisk. Četba už začala být na třetí straně nezáživná, tak jsem se rozhodla, že to až tak nespěchá a přečtu to jindy. Hrůzu ve mně vzbudily "předpokládané znalosti", které se bohužel nacházely už na straně druhé, a tak jsem se k ním dočetla už ten večer. Dobře, mohla jsem předpokládat, že i když je to právo mezinárodní, to kanadské si nenechají ujít. Tak abych se aspoň podívala na nějaké shrnutí. Zatímco listiny na mě pořád čekaly, zašla jsem s Petrou do Vieux Port, kde jsme si v montrealských (plus) třicítkách, na které budeme v zimě nostalgicky vzpomínat, čvachtaly nohy v řece Svatého Vavřince, teda jen v docích. Zatím si totiž nechceme nechat umlet nohy proudem. Pak jsem přijala Brandonovo pozvání na jídlo a vzala i Peťu. Nejdřív na nás číšník vytasil typicky quebecký vtip, aneb: co? vy si chcete objednat jídlo? ale to jste přišli pozdě. v neděli vaříme jen do sedmi.... Oni ten "vtip" tak prodlužujou, že jsme už přemýšleli, kde je nejbližší mekáč. Číšník mi nedal pokoj a protože jsem mu rozumněla sice ve většině případů, ale quebečtina se nezapřela, tak jsem se ho chtěla zbavit. Při jedné takové neporozuměné větě, jsem mu prostě vrazila prázdný talíř do ruky, že ho jako může odnýst (a dát mi pokoj). Petra vybouchla smíchem a pak jsme se furt smály, což bohužel připoutalo jeho pozornost, a furt se chodil vyptávat proč se směju,ale naprosto chápal, že máme s tím jeho akcentem všichni trochu problémy. Třeba když nám vysvětloval jak se používá pípa u našeho stolu a kolik se za ni platí, tak jsme všichni jen pokývali, doufajíc, že tomu přece jen někdo z nás rozuměl. Po jeho odchodu jsme pak zjistili, že jsme nerozuměli nikdo. Tak jsme pípu odmítli. Dala jsem si la poutine, typické quebecké jídlo. Přestože se snažím mluvit o Quebecu jen v dobrém, tohle je na tradiční jídlo trochu bída bez fantazie. Je to moc dobrý, ale... přece jenom jsou to hranolky v pepřové omáčce se sýrem a případně kuřecím masem... No jo, Amerika. Ta hospoda, kde jsme jedli, se nachází v nebezpečné blízkosti čtvrti Le village. V průvodci jsem četla, že nazvat tuto čtvrť místem homosexuálů by bylo omezující. Ale já si myslím, že NENAZVAT tuhle čtvrť čtvrtí homosexuálů by zcela poničilo její identitu. Tohle jsem fakt ještě neviděla. Jako by člověk prošel nějakou hranicí a najednou v tom světě představujete ty čtyřprocentní vy. Jich je totiž absolutní, drtivá, nehorázná většina. A dominujou tam chlapi. Sedí spolu na rande po barech, sexshop se zaměřením výhradně "muži a muži" na každým rohu, drží se za ruce a horší věci. Můj názor na tohle je velmi vyhraněný a v tomto mi quebecká tolerance docela nesedí. V té ulici jsem se musela dívat jen na zem. Protože sexshopy a bary- ne s nahými tanečnicemi (to by zákazníky vyhnalo)- ale nahými tanečníky jsou všude po stranách. A vedle vás, před vámi, za vámi, všude, jsou ty neobyčejné páry. Všimla jsem si tam v jednom obchodě levné lampičky, to bylo v elektru při vstupu. Jednu bych potřebovala. Nechci říct, že bych se bála, že se bude přehřívat, ale jaksi mě to tam netáhne do té čtvrti, i když opravdu tam mi nehrozí žádné nebezpečí. Ale aspoň si údajně zachovali určitej humor nebo co, protože podle mého průvodce je tam nejúspěšnější "autoparodický sexshop". Můj průvodce ví všechno.

Dnes jsem měla uvítací den ve škole. Fakulta politických věd a práva má opravdu hodně studentů, ale taky vtipného děkana například. Univerzitní budovy nejsou jen extrémně početné ale taky složité, obrovské a to vše je završeno komplexním podzemním systémem, který se zcela běžně používá. Nejdřív se naše BRIDI (Baccalauréat en relations internationales et droit international -mezinárodní vztahy a mezinárodní právo, bakalář) zdálo jako nekomunikativní skupinka, ale rozjel to quebečan Samuel, kterej mě pořád vítal v Quebecu a rozhodl se "mi uspořádat večírek na uvítanou" :) Jedna od pohledu namyšlená majolenka se po pár mých větách dala do velmi příjemného hovoru a nakonec jsme se bavili všichni pěkně, teda těch x co nás šlo dělat si zároveň studentskou kartu. Je tam i Mexičanka a quebečano-švýcar a časem asi poznám další národnosti. Bylo to moc fajn. Vrátila jsem se s pocitem, že jsou tu vážně všichni tak extrémně milí, od spolužáků po děkana přes tiskaře karet a kuchaře v menze.... jen to první setkání s někým nemilým, poté, co si tak pěkně zvykám na ty hodné, bude asi pěkně bolet. Na volné odpoledne jsem si vzala na sluníčko do přístavu ten dopis od profesora. Jenomže v rámci zachování slunečné pohody jsem to neměla dělat. Když jsem objevila, co všechno už máme přečíst na TUTO STŘEDU a upozornění, že se nepřipravená četba netoleruje, jsem se okamžitě pakovala sehnat ty jeho lejstra. Slunné odpoledne fuč. No pálka za ty jeho knihy to byla. A četba je to vskutku strhující. Konstituční zákony Kanady od roku 1857, skripta vážící asi 5 kilo a na závěr kniha v angličtině, jejímž autorem je můj pan profesor. Ale jo, poté, co jsem půlhodiny pitvala, co myslí jakousi anulací souhlasu vůči nezletilým a nesvéprávným, jsem si uvědomila, že mě to asi bude bavit :)

Žádné komentáře:

Okomentovat