pondělí 16. srpna 2010

minus 6 časových pásem... JSEM TU!!!!!!!!

Poté, co můj blog už zarůstal mechem, ztrácel se v pavučinách a jeho účel se začal jevit jako vymyšlená puberťácká povídačka, v mém pokoji v teple domova začaly přibývat kufry. Sama tomu jaksi ještě nevěřím, ale jsem vážně na americkém kontinentě, v druhé největší zemi na světě a ve městě, jehož obyvatelé se můžou na jakékoliv učení cizích jazyků zvysoka ... Kanadský Montreal už ve mně teď začíná pěstovat komplex všeobecného neumění. Jakto, že tu všichni mluví naprosto plynně francouzsky i anglicky????????
Cesta byla vyčerpávající. V Praze jsem nastoupila v jednu na letadlo mířící do Paříže, na letiště Roissy Charles de Gaulle. Rodiče za mě doplatili nehoráznou sumu za dvě zavazadla navíc (původně jsme chtěli věci, co nemůžu vzít, poslat později balíkem, ale je dobré vědět, že ČESKÁ POŠTA do Kanady posílá balíčky max do 5kg a například FEDEX chce za 20kg balík 12000.)První krávu, která mě po cestě měla potkat, jsem vychytala už v Praze. Nerudná můra, která sprdla všechny na potkání a za některými si i přišla, aby si na nich vylila zlost. Druhá paní na check-inu i paní v Air France ale byly vcelku příjemné. Pak jsem prošla standardní kontrolou kovů, které nikdo nekontroloval doopravdy, protože na Ruzyni byl prázdninový nával. Ani jim nevadil nevybalený notebook protože u obrazovky s rentgenem nikdo neseděl. Prostě tím, že na to kašlou, už se ani netajili. Let Praha-Paříž byl klidný až na drsných 20 minut zpoždění a "nízkou oblačnost" v Paříži (to přistávání v nehorázné mlze, skoro poslepu, ve mně vyvolávalo pesimistické přirovnání s polským vládním speciálem). V Paříži nebylo těžké se zorientovat, naštěstí jsem zúročila to, že jsem na CDG několikrát za poslední dva roky musela čekat déle než 5 hodin a trochu jsem si to letiště prošla. Ale sranda to nebyla zdaleka. Už tak jsem nečekala, že bych měla na přestup nějakou hordu času, ale s tím dvaceti minutovým zpožděním mi fakt udělali čáru přes rozpočet. Ověšená notebookem (v němž jsem pašovala další knížky, co už se nevešly do kufru) a tunovou "dámskou kabelkou" (skoro dámskou krosnou) jsem letěla o stošest až jsem se asi dvakrát málem natáhla při výstupu ze zrychlovacích koberců. Ve značně nereprezentativním stavu jsem doběhla k bráně F49, kde už se nastupovalo do našeho Airbusu A340 směr Montreal. Seděla jsem na dvojsedačce do uličky, naštěstí ne na prostřední čtyřce, ze které by mě stejně časem vyrazili, až by zjistili, jak často chodím na záchod, a všichni kolemsedící by se museli furt zvedat. Po cestě nám dali x jídel a jedno hlavní dokonce s předkrmem, sýrem i dezertem. A pak nějakým gaspachem, červenou tekutinou nepříjemně se podobající rajčatovému džusu, která si mě znepřátelila okamžitě, když na mě agresivně po otevření vystříkla. Až po třech hodinách letu, kdy už jsem se chtěla jít napít na záchod umírajíc žízní, jsem zjistila, že si můžeme volně nalívat pití, nachystané u záclonky u business třídy. V letadle jsem se seznámila s fajn rumunskou rodinou žijící v Montrealu (doporučili mi levné obchody v Montrealu :) ) a pak s jedním Tunisanem- žijícím taky v Montrealu- kterej byl blonďák (což mi pro Tunisko nepřipadá úplně typické). Všichni mi nabídli odvoz z letiště- ale má tři zavazadla je odradila- a upřímně mě litovali, že jsem sama.



Do Montrealu jsme přiletěli o 3/4 hodiny dřív a nebylo pro nás nikde místo. Tak jsme ty 3/4 hodiny čekali na boční ranveji. Po výstupu mě čekala obávaná pasáž celnicí a přes imigračního úředníka. To, jestli mi dojela zavazadla, se prozatím skrývalo za neproniknutelným oblakem strachu, jestli vůbec projdu. Když jsem viděla tu nekonečnou řadu u celních budek, myslela jsem, že si tam rozestelu. Ale šlo to rychle, těch kabinek je tam 26. Tam jsem odevzdala "Declaration card -Carte de déclaration douaniere" -dotazník, který vám dají v letadle a který mě svým blogem naučila vyplnit paní Zuzana Kulhánková (na niž mi našla odkaz maminka, moje věrná a šikovná informátorka ;) )
A v této fázi mě čekala ta druhá kráva dne. Kanadská mladá na krátko ostříhaná černovlasá celnice vypadala, jako by měla za úkol mě vystresovat, ukázat mi, že jsem totálně blbá a že stejně ví, že něco pašuju a skončím v base. Zuřivě mi červeně čmárala po mé declaration card jako vynervovaná učitelka a bezdůvodně mi zvýraznila jako podezřelé to, že NEPŘEVÁŽÍM MASO ANI POTRAVINY a pak se ještě tvářila, že jsem spáchala minimálně vraždu, když zjistila, že převážím víc peněz, než je průměr na osobu. Nevěděla jsem, co po mně vlastně chce, když se mě pořád dokola ptala, jestli mám dost peněz a na co je vlastně mám. Tak už jsem na ni tahala to potvrzení dostačujících fondů, ale to vidět nechtěla. Pak mě vítězoslavně poslala na imigrační, s výrazem jako bych byla poslaná na hanbu. Na imigračním jsem měla číslo 451, což odvahy nadvakrát nepřidávalo. Bylo asi půl osmé večer, místního času, v Montrealu jsme vystoupili asi o půl šesté. V Česku, odkud jsem vyjížděla, bylo o šest hodin víc a už se mi fakt chtělo hodně spát a kontaktní čočky mi vidění spíš znemožňovaly než usnadňovaly. Vleklo se to strašně pomalu. Ale pak si začal lidi brát i chlapík vzadu a já jsem se zděsila, že ten prohrabává zavazadla, protože tam ti lidi bývali dlouho a jezdily tam nějaký pásy. Ale nakonec to byl úředník jako ti před ním. Přišla jsem na řadu k oplácanému sympaťákovi, co vypadal jako ten jeden policajt z Kobry 11 (Bonrát?). Byl milej a povídal mi, že byl v Česku a že to bylo super. Položil mi pár otázek a vypadalo to, jako by měl spíš chuť si prostě vykládat a přitom jen tak vypisuje nějakej papír, ale zjistila jsem, že každá moje odpověď byla zapsána. Potřeboval vidět jenom můj dopis z Vídeňského velvyslanectví a kouknul na vízum do pasu (to už kontrolovali v Paříži před nástupem do letadla). Ta rumunská rodina se divila, že mám nějaký super vízum s neomezeným počtem vstupů. No vzhledem k tomu, co s tím bylo za handrkování, bych měla mít vízum doživotně. Ten milej pan imigrační úředník mi vystavil povolení ke studiu, takovej pěknej papír s vodoznakem, a připnul mi ho sešívačkou do pasu, teda cestovního. Pak mi popřál hodně štěstí a poslal mě na imigrační Quebecu. Tam jsem byla druhá a taková babičkovsky vyhlížející paní mi pěkně vysvětlila, co mám dělat se všema těma dokumentama, poté co zkontrolovala moje CAQ. Ostatní dokumenty nikdo nechtěl, ale je dobrý je mít při sobě. Potom jsem konečně zamířila pro zavazadla. Můj let už ani na tabuli nebyl. Nebyl tam žádnej evropskej let. Takže jsem nevěděla, u kterýho pásu aspoň zhruba by měly moje kufry být. Nakonec jsem našla dva. Jeden chyběl. Zoufale jsem naložila ty dva na vozíček, kterej mi pořád ujížděl a jenom podtrhoval tu beznaděj. Už jsem hledala přepážku mé letové společnosti, abych jim řekla, že nemám kufr, za jehož bezpečnou přepravu jsme doma vysolili pořádnou sumu, když jsem na něj narazila u dalšího pásu úplně vzadu. Uf... Vypadala jsem nenažraně, když jsem, očividně cestující sama, táhla jako jediná vozík s takovým nákladem! Ještě mě ale čekala další hrůza. Celníci totiž před východem vybírají chudáky a šňupou jim do kufrů. Ne že bych táhla něco, co nesmím (i když na ty antibiotika nevím, jak by reagovali), ale jak bych ty kufry pak zavřela, to nevím. Stála tam ženská a chlap. Ty ženský jsou na mě fakt vysazený. Tato ještě navíc vypadala jako ta protivná Španělka, které jsem se ptala u brány, jestli letí do Montrealu. No tak už na mě ukazovala a já jsem si jenom rezignovaně představovala moje hadry rozházený po zemi společně s knihama, spacákem, plyšákem, botama a povlečením... Nevím, co se stalo, ale ten celník k ní přišel a mávl rukou. Tak jsem se usmívala jak měsíček na hnoji a letěla od nich pryč co mi síly stačily, kdyby si to rozmysleli. Vylezla jsem konečně do příletové haly. Tam jsem si chtěla koupit adaptér z evropské na kanadskou zásuvku, ale žádnej vhodnej obchod tam nebyl a taky bych asi stejně nemohla jen tak nechat stát ten vozík před obchodem. Šla jsem čekat na taxík. Černoch, co ty taxíky rozdával, byl tak hodnej, že mi odvezl pryč ten děsnej vozík, co vždycky jel tam, kam jsem nechtěla, a taxikář mi naskládal kufry do auta. Sedla jsem si do zadu a nadiktovala adresu. Cesta měla trvat 20 minut, ale utekla, protože jsme si povídali a on byl moc milej. Pak jsem se ho zeptala, jak je to s tím spropitným (v Kanadě nebývá započtená obsluha apod a počítá se se spropitným představujícím 10% ceny). Byl fakt slušnej a řekl, že to není povinný a že záleží jenom na mě, kolik dám a jestli vůbec. Tak jsem mu pak nechala poměrně hezkou sumu, za což mi vynesl kufry až k recepci rezidencí, ve kterejch mám zarezervovaný studio- něco jako garzonku. Tam taky byli moc milí, podepsala jsem smlouvu, bylo mi řečeno pár detailů, doplatila jsem 5$ co chybělo ze zálohy, protože se mezitím zvedl nájem, a pak jsem už mohla jít. Ochotnej kluk mi dovezl kufry až k výtahu a pak až k pokoji. Představila jsem se mu a on mně, ale můj problém bude asi zachycovat jména. Nějak Alec, Alex nebo možná úplně něco jinýho. Studio je maličký, ale s koupelničkou a mini kuchyňkou, takže supr. Jen jsem bojovala s tím oknem. V Montrealu bylo na déšť, ale strašně vedro. Asi je to kvůli izolaci, ale okna tu vypadají hodně zvláštně. Jsou to dvě řady tří oken za sebou a jdou otevřít posunováním jenom hodně malinko. Zato je v okně síť proti hmyzu. Ze svého 4. patra vidím přímo na Bd René Lévesque a na nemocnici svatého Lukáše (Luca). Po vyhrabávání prostěradla z kufrů a vytažení spacáku jsem definitivně padla. Vzbudila jsem se na mě extrémně brzo: v sedm. Ta ulice dole je totiž strašně rušná a na to vůbec nejsem zvyklá. Zavolala jsem domů, protože jsem myslela, že nedošla ani jedna z mých sms, nedošly mi ani doručenky, ani odpověď, internet jsem ještě neměla zprovozněnej a bála jsem se, že rodiče mají strach. To ale nebyl dobrej nápad a nikdy už to dělat nebudu. Ještě že mi před odjezdem byl dobit velkej kredit, jinak bych byla v minusu. No jo, je to dálka. Pak jsem musela vyrazit hledat nějakou kavárnu, protože to jídlo jsem doopravdy nepřepravovala, a tak jsem od příjezdu měla jenom vodu. Přímo z rezidencí jde vejít do malé kavárničky v hodně americkým stylu. Dala jsem si čaj, džus a croissant. Platila jsem fungl novou stovkou ze směnárny a tak mě paní upozornila, že na ty stovky mám radši dávat bacha. No mně tu stovku nikdo nedá ani nevrátí a ty moje jsou pravý, takže jsem si z toho odnesla hlavně to, že musím ty svoje proměnit na něco menšího a jinak je co nejrychleji dát na konto, který tu ještě nemám.Chodila jsem tu trochu, po asi dvou, třech blocích a hledala potraviny. Potřebovala jsem si sehnat základní jídlo a taky příbor a nádobí. Bez toho se tu nedalo být. A taky toaletní papír. Už to není, že Marie Claude ho vždycky dodá. Nebo skoro. Najít obchod se ukázalo jako docela namáhavý úkol. Konečně jsem narazila na obchod jménem IGA, co vypadal jako samoobsluha s potravinama. Doma nadávám na tesco, že jsou v něm rohlíky u televizí, ale toto byla katastrofa. Myslím, že jsem začala vypadat podezřele, protože jsem bloudila s prázdným košíkem a zoufale hledala cukr, sůl, těstoviny a vodu. Měli tam kdeco všechno, třeba asi dvacet druhů olivového oleje, lososa, pánev za body na věrnostní kartě, dorty... ale ten cukr, sůl... prostě ne. Už jsem se chtěla zeptat, když jsem našla sůl. A ta nastartovala nález i dalšího normálního zboží. U kasy mi věci skládala do tašky nějaká mladá slečna a strašně mi tím pomohla. Pak jsem vyšla a zjistila, že mě to vyvedlo někam úplně pryč z té ulice, odkud jsem ještě mohla trefit domů, do interiéru enormního nákupního centra. A nebyl vidět fakt ani jeden východ. Věděla jsem, z obrázků na internetu, že jsem v obchodním centru Desjardins. Ale to mi nijak neusnadnilo najít východ. Tak jsem se snažila spojit ne-příjemné s užitečným. Vlezla jsem do elektra a zeptala se, jestli nemají adaptér na evropskou zásuvku. Prodavač mi řekl, ať si nekupuju měnič napětí, kterej by stál nehoráznejch 50$, a ať si na tu jedinou věc, která napětí měnit nedokáže a kterou jsem si vlekla s sebou z domu- tzn fén- koupím tady. Zbytek- notebook a nabíječky- si napětí mění samy a potřebuju na ně jenom násadku- jedna za 11$. Když jsem se zeptala na varnou konvici, nejdřív vypadal, že neví co to je, (tak jsem si říkala, že na to asi mají zas nějakej svůj québequisme) a pak mě poslal do domácích potřeb. Připadalo mi zvláštní, že by mezi nádobím prodávali varnou konvici, ale do toho nádobí jsem stejně potřebovala. Měli tam předražený věci, prodávali hlavně sady toho typu nádobí, jak vám slibujou, že vás to skoro přežije. Na samostatnej kastrol jsem se musela poptat. Měli. Jeden. Za 40$. Tak ten musí podědit ještě moje pravnoučata. Až potom mi došlo, že ten prodavač v elektru určitě myslel, že chci takovou tu kovovou konvici na sporák, co píská, když ta voda vře. Proto se na mě díval tak vyjeveně, že to sháním v elektru. Musím se podívat, jestli to vůbec v Kanadě mají. Je pravda, že v žádným americkým filmu jsem varnou konvici neviděla ;) Po několika zeptáních a dlouhé konzultaci plánu nákupního střediska jsem nakonec vylezla ven a dokonce se zorientovala. Chvilku jsem byla na pokoji a pak se udělalo hezky a já jsem zjistila, že jsem pořád nesehnala ten příbor a že nemám čím jíst. Mezitím se udělalo venku fakt hezky, i když ráno byla strašná bouřka. tak jsem šla. Našla jsem si na internetu nejbližší dollaramu, levný obchod, co mi doporučila rumunská rodinka. Obkreslila si plánek, protože pořád nemám tu tiskárnu, a pak vyrazila. Když jsem pořád nikde neviděla cedule se jménama ulic, co jsem si vypsala, a pořád mě to vedlo k přístavu -přitom jsem věděla, že vodě jistojistě nejdu, ta je na jih, já jsem měla jít na východ- mi konečně došlo, že jsem totálně v pytli. Musela jsem se vrátit kus zpátky a pak jsem to skoro lehko našla. =Poté, co jsem asi hodinu šla blbým směrem. Vesničan ve městě. V té dollaramě všechno stojí 1$ max 2 a koupila jsem si příbory, talíř, nůžky, sešívačku, lepící papírky, malinký struhadlo, jar a ještě cosi... Pak jsem se vrátila a uvědomila si, že nemám máslo a nemám si co dát na chleba. (Chleba je tu sendvičového typu a brzo se ho přejím.) Naštěstí jsem už předtím zjistila, že ten lokál s nápisem dépanneur co mám pod oknem bytu není "opravář" -jak by to bylo ve Francii, ale něco jako večerka. Francouzská francouzština prostě není quebecká francouzština. Tam jsem si koupila mimo jiné taky arašídové máslo, s domněním, že mě ta Amerika snad chytne. Omyl. Doteď je mi z něho blbě. Ta pixle mi vydrží asi do ukončení bakalářského studia. Chce se mi strašně spát, ale nemůžu usnout. Můj první den v Montrealu je u konce. Jsem ráda, že tu jsem, ale je to tu obří a tak jiný. Například mi trvalo a stálo mě několik přestupků než jsem pochopila, jak u nich vypadají přechody, kterej ze semaforů je pro chodce a taky k čemu slouží to digitální odpočítávání. Myslím, že na mě musí být vtipnej pohled. Tak ať už se ten Montreal začne zmenšovat jak se v něm postupně začnu vyznávat. Marché Atwater, na který se tak těším a co je na druhé straně města, ale jen asi 7 zastávek metrem, je pro mě zatím těžce nedosažitelný. Mám tři roky. Tak snad se zorientuju ;)



1 komentář:

  1. jééééééééééééééééééé !! :))))
    Češka v montrealu! .)
    To je krásný počtení, píšeš moc hezky.
    Já jsem tady letos na půl roku. Pojď se sejít, potřebuju tu všechno ukázat :D
    A jak jde studium??? .)

    OdpovědětVymazat