čtvrtek 19. srpna 2010

Mise banka splněna

Dnes jsem na dvě šla do banky, kde to vypadá jako po výbuchu, protože se to tam opravuje a pro každého klienta vždycky dojde paní a sveze ho výtahem a dovede do opravených prostor v druhém patře, kde vám nabídne vodu, čaj nebo kafe. I když máte vyprahlo v krku, tuhle nabídku raději odmítnete, protože kdo ví, jak moc je pronesena ze slušnosti a kolik se vám za to naúčtuje. Přišel si pro mě stoprocentní černoch s pěkným jménem (Kokoriko). Byl to sympaťák s jedním velkým problémem: mluvil potichu. Takže jsem se musela několikrát zeptat, co říká, protože s tím jejich nezvyklým přízvukem potřebuju, aby na mě mluvili minimálně z tlampače. Trvalo to dlouho a nastaly problémy typu:
-nemám kanadské telefonní číslo
-nikoho tu neznám, tudíž nemůžu nikoho uvést jako potřebnou referenční osobu
-nemám ono číslo sociálního pojištění a nemám tu žádnou finanční zkušenost, a tak neexistuje jakýsi papír mé platební morálky.
Všechno přešel s větou, že jsem výjimečný případ, protože jsem právě přijela a v tom počítači to vždycky nějak ošidil.(Navíc když vybíral zemi původu, byla tam kdejaká prdel, ale Česká republika ne. Musel dát Slovensko...) Nechala jsem si udělat taky životní pojistku, 5$/měsíc. (ten poplatek přirovnal k jedné kávě v kavárně a ta metafora ho tak nadchla, že ji opakoval i vytrženě z kontextu několikrát až do konce našeho 75ti minutového setkání) Kdybych tu umřela, do výše 25000$ za mě okamžitě banka zaplatí všechno od nájmu, přes školné, po odvoz (těla) domů. Ještě mi má zavolat nějakej člověk ohledně pojištění bytu, který potřebuju letos nově pro ubytování ve studentských rezidencích. Ale mají číslo jen na rezidence a ne na mě, tak se spíš nedovolá a já jsem stejně vyčetla, že to asi nebude přesně to, co potřebuju. Dostala jsem 4 šeky, zbytek se velmi draze platí- narozdíl od systému, na jakej jsem byla zvyklá ve Francii. Samozřejmě jsem se těch šeků pořád domáhala. Tak mi řekl, že 4 další stojí něco kolem 40$. tak se myslím obejdu bez nich. Zato za kartu se neplatí. Poučil mě ale, že je rozdíl mezi kreditní kartou (carte de crédit) a carte de guichet automatique /=quebecké slovo pro bankomat ;)/ (něco jako bankomatová karta). Přála jsem si dostat tu první a to mi nechtěl dát. Pak teda vysvětlil, že to je karta s možností découvert, česky nevím jak se to řekne, ale spočívá to v tom, že můžete jít do minusu. Pak jsem se konečně zbavila té mé částky na školné a pán to tam taky třikrát pořád přepočítával, říkajíc, že počítací stroj nemají, protože oni nejsou jenom poradci, ale jsou formovaní na všechno. Na kartu si pin člověk má na místě vymyslet (a říkají tomu NIP a ne PIN, aby to náhodou nepocházelo z angličtiny) a narozdíl od Evropy je pěti číselný. Ale může to být specifické pro Desjardins. Kartu mi pošlou na mou adresu, takže bych se měla jít podívat dolů, jakže se to odkódovává ta moje schránka. Ptala jsem se jedné slečny, jestli má její mrazák dvířka a má. Takže mě čeká další reklamace, nemůžu se dočkat. Přidala jsem se na facebooku do skupiny Češi v Montrealu a její zakladatel si mě hned přidal mezi přátele, tak se třeba někdy sejdem. Taky jsem se přes facebook spojila s Tunisanem z letadla. A zavolala jsem rumunské rodince z letadla a byli moc rádi, že jsem se ozvala. V neděli k nim možná půjdu domů, protože mě pozvali. Uvidíme, jestli to vyjde. Na pět jsem sem šla do kostela na mši a myslela jsem, jak konečně budu trochu ve známým prostředí. A ono vůbec. Zaprvé tam byla hodně špatná akustika, takže jsem nerozuměla, kromě známých výrazů z francouzské mše, absolutně nic. Ale hlavně, to byla nějaká turbo mše. Vůbec nezpívají, začne to tím, že kněz přijde, nikde varhany ani klavír, a rovnou se jede. Mluvili strašně rychle. začalo to v pět a o čtvrt na šest už bylo svaté přijímání a konec mše. Ani tady se to nepodobá ničemu, co znám. Začíná mi z toho jít hlava kolem. Všechno je tu jinak. I když spousta věcí je, nechci říct lepší, ale příjemnější- hlavně lidi. Opravdu jsou všichni ochotní a milí. Určitě se najdou výjimky, ale i tak je to neuvěřitelný... jen ať to tak pokračuje a najdu si tu i přátele. Zatím kdo sem přijíždí jsou vždycky po skupinkách, často Francouzi, a neotevření ostatním.. ale času mám víc než dost

Žádné komentáře:

Okomentovat