pátek 20. srpna 2010

Mont Royal pro lepší náladu


Co je v mé situaci opravdu důležité, je nezůstávat pořád sama v bytě. Dobře, tak jsem tu dřív než ostatní a nejsem tu s obrovskou bandou jako ti, co už tu jsou. Sice tady nemůžu moc dobře spát, ale zato jsem schopná od rána sedět u počítače se zataženým závěsem, klidně do hodiny, která mě opět bude nutit zalehnout zpátky do postele. Prvotní nadšení opadá a ven už mě tak moc netáhne turistická zvědavost. S lidma tu sice mluvím, ale v situacích, kdy se nedá řádně seznámit, a tak je to setkávání velmi neefektivní a krátká záležitost. K sezení u počítače mám velkou spoustu opravdových důvodů, jako hledání cesty na mapách, informace o obchodech a zjišťování informací o škole. A pak taky pár pseudo důvodů jen abych mohla ještě chvilku pohodlně sedět a nemuset projevovat žádnou snahu. Přečetla jsem si uvítací stránky pro zahraniční studenty s článkem o kulturním šoku a musím říct, že mi v některých pasážích mluví z duše a že je to podle mě velmi dobře udělané, protože ty věci nevyznívají trapně, jako ve většině francouzských příruček o studentských depresích a podobných delikátních tématech. Ty příručky ze zásady končívaly v koši ještě před otevřením. Vůbec to, že tu někoho napadne, že zahraničnímu studentovi není vždycky úplně hej, je vlastně obrovský úspěch. To ve Francii nikomu nepřišlo na mysl, kromě ošetřovatelky, co chtěla veškerý váš neduh vysvětlit psychickou poruchou.

Takže jsem se dnes vykopala ven až kolem čtvrté. Myslela jsem, že půjdu zaplatit školné s jedním z mých vzácných čtyř šeků, ale platí ještě prázdninový rozvrh a dneska na compte étudiants nikdo nebyl. Na Montrealu mě láká spousta věcí, ale některé víc a snažila jsem se si je představit ještě před příjezdem. Je to trh marché Atwater a pak park Mont Royal. V průvodci jsem četla, že se Montrealané snaží vyhledávat přírodu kdy můžou a že Mont Royal je velmi oblíbeným a krásným místem. Protože ale zatím nemám těch tisíc karet ani odvahu použít to jejich metro, všude chodím pěšky. Mont Royal je ode mě dost daleko (Atwater je ale asi tak osmkrát dál), ale po úvaze nad mapou jsem se tam přece jen vydala. Šla jsem asi hodinku a dorazila k nádherné zelené ploše na montrealské vyvýšenině. Je to krásný park (nelezla jsem až dovnitř, protože jsem na velké zkoumání bohužel neměla čas), kde si lidi sedají jen tak na trávu a odpočívají, jezdí na kole, nebo běhají. Klid a bezpečí zajišťuje všudypřítomná policie, která reaguje na sebemenší porušení pravidel parku (např. hlasitá hudba). Před vstupem jsem si opravdu poprvé v životě ona pravidla parku přečetla, protože už tak je tu dost věcí úplně jinak než jsem zvyklá. Tak abych si tu nepošpinila trestní rejstřík. (S policií jsem dnes byla v prvním kontaktu: když byl chodník, co jsem chtěla použít, zabarikádovanej a v lešení a já nevěděla kudy jít. Policista na mě ukázal prstem, ať jdu za ním. Tak jsem šla. Něco řekl a smál se, pak mě nasměroval, já jsem slušně poděkovala a vypadla, protože ve mně policajti nikdy moc nevzbuzovali pocit jistoty.)Seděla jsem tam půlhodiny (v tom parku), protože jsem se chtěla zpátky vracet přes McGill (tzn delší cesta). To byla taky nádhera. Není divu, že prý o bydlení na Mont Royal sní každý Montrealan. Pak jsem se stavila v elektru, zeptat se na fén. A že prý věci tohoto typu nevedou. Druhé elektro...ta samá odpověď. S tím, že nemají varné konvice, jsem se už téměř smířila, ale ten fén ne. Pak jsem si chtěla koupit pití v kavárně u rezidencí. Měli zavřeno. Nákupně to nebyl úspěšný den. Taky jsem šla opět nahlásit, že můj mrazák nemá dveře, a protože tu není concierge, tak to mám jít nahlásit ještě zítra. To je něco pro mě ty reklamace, fakt se v nich vyžívám :(
Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat, jak vypadá moje poštovní schránka a jak se do ní vlastně s tím kódem dostanu. Návod vypadá dost děsivě: třikrát otočit, první číslo, dvakrát otočit, druhé číslo... Ke schránkám zamířil i nějaký kluk. Ve Francii jsem měla mladší spolužáky. Tohle jestli je můj spolužák, tak můžu říct, že mám v Kanadě tentokrát výrazně starší spolužáky... Když jsem viděla, jak s tím manipuluje, ani jsem se do té své schránky nepouštěla. Nemusím před ním hned vypadat trapně. tak jsem ho požádala, aby mi to ukázal. Očividně postrádal pedagogické vlohy, protože to jaksi pootáčel, přečetl můj kód, nacvakal, bouchnul do toho, přítáhl a vytáhnul na mě katalog ikea. Quebečana nezapřel, sálal z něj už při první větě. Samozřejmě jsem si to musela nechat zopakovat. Ti, co jednají často s Evropanama, mluví trochu líp, srozumitelněji. Ti, co nejednají, mluví naprosto nesrozumitelně a opravdu, kdyby mi někdo řekl, že mluví třeba maďarsky, budu tomu věřit. Když jsem se vrátila z Mont Royal, před rezidencema stály dva minibusy a uvnitř horda lidí. Určitě byste neuhodli, že přijeli po skupinách... to seznamování tady nebude procházka růžovým sadem.

Žádné komentáře:

Okomentovat