úterý 24. srpna 2010

Neuskutečněný únos při nakupovacím výletě oslaven tanečním večerem a pojistkou bytu



Neděle byla ospalá a návštěva u rumunské rodiny se nekonala, protože jim přišla jiná- nečekaná- návštěva. Měli jsme teda jet v pondělí spolu s tou paní nakoupit s tím, že mě vezme do levnějších obchodů, což znamenalo někde víc k okraji Montrealu. Můj prvotní velmi příjemný pocit z této letadlové známosti velmi rychle vyprchal a najednou na mě šla podivná úzkost, že to možná není nadvakrát chytrej nápad: zaprvé jsem tu sama a oni vědí moc dobře, že tu nikoho nemám. Zadruhé já je kromě nějakého povídání v letadle a na letišti vůbec neznám. Zatřetí jsou to Rumuni a nemusím povídat, jaká představa, podle klasických předsudků, se vynoří ve většině z nás při zmínce této národnosti. Samozřejmě, ublížit vám může třeba člen monacké knížecí rodiny. Ale přece. Sednout do auta s někým cizím, ujíždět s ním městem, co městem, zemí, kterou vůbec neznám. Člověk toho slyší hodně o unesených holkách, co končí bůhví kde a když to přežijí, tak mají stejně zkaženej život. Tak co, už si dovedete představit, jak mi postupně začínalo být před plánovaným výletem? Jen dodám (ne mami, to jsem ti neřekla), že na celnici jsem si všimla, že jeden ze členů rodiny má bílý kanadský pas. Poté, co jsem se zeptala taxikáře, co to znamená, řekl, že to bude člověk se záznamem v trestním rejstříku! :) (Na internetu jsem se dočetla, že je to jen dočasný pas ;) ) Rozhodla jsem se proto sepsat na papírek všechno, co o nich vím. Od čísla letu, přes přibližná křestní jména, telefonní číslo a nejbližší zastávku metra, údajně se nacházející u jejich domu. Příjmení jsem neznala. Byla jsem rozhodnuta dát na jakejkoliv náznak intuice a do auta nenastoupit, kdyby se mi cokoliv nezdálo. Nevěděla jsem, jestli bude horší, když pro mě přijede auto typu trabant nebo nablýskaný mercedes. Přijelo pro mě normální auto a v něm všichni tři členové rodiny. Věděla jsem, že máme jet do walmartu, a tak jsem si k tomu nejbližšímu našla trasu. Už na první odbočce jsem věděla, že k tomu mému walmartu nejedeme. A šup na městskou dálnici. Ale po vstupu do auta (intuice se nedostavila) jsem měla lepší pocit a nakonec jsem jim fakt věřila, že mě neunesou a nemají žádné nekalé úmysly s mou osobou v rámci jejich potencionálně pochybného podnikání (i když na mých dveřích byla děstká pojistka a šly otevřít jen z venku). Jeli jsme dlouhou cestou k jinému walmartu. Tam jsem nakoupila všechno to, co jsem potřebovala a většinou ve městě nemohla sehnat. Varnou konvici (byla v akci za 10$ ale byl tam poslední kus, další stály kolem 30$ ale stejně to nevypadalo jako, že je to tu úplně běžná věc, furt mi nutili kávovary), fén, plastové šuplíčky… Na trhu, kam mě vzali, jsem si koupila plnou tašku ovoce a zeleniny, hlavně brambory, což bych z igy neutáhla po fyzické ani finanční stránce. Musím říct, že tu mají naprosto excelentní jabka, takže se vůbec nedivím, že je sem dovoz ovoce a obzvlášť jablek výslovně zakázán. (takže žádný jabka v zavazadlech!) Jejich jabka se mi prozatím opravdu zdají bezkonkurenční, pokud to však není tím, že jsem týden neviděla ovoce. Nakonec mě vzali do jakési dost nóbl restaurace a já jsem jen v duchu počítala, jestli si tu můžu dovolit aspoň limonádu. Nevzala jsem si, v rámci preventivních opatření, totiž až tak moc peněz. Ale 40$ schovaných v kapse na případného SOS taxíka to jistilo. Musela jsem se ale zeptat, jestli to číslo, divně uvedeno úplně těsně u jména jídla, je cena. No jo, abych třeba hmotnost nepovažovala za cenu, že. Tak mi řekli, ať se na ceny nedívám, že mě zvou. Bylo mi trochu trapně, vzhledem k těm bujným představám před odjezdem. Byli fakt obětaví a ochotní. Jako předkrm jsem dostala enormní salát, kterého sama o sobě bych se najedla na dva dny. K němu bylo něco jako omeleta a krutóny a tak. Vodu servírovali jako elixír mládí. Dala jsem si to, co ostatní, abych se držela v únosné cenové relaci. Najedla jsem se nadměrně a bylo to fakt strašně dobrý. Pořád se nás chodili anglicky a francouzsky ptát, jestli je vše v pořádku a jestli jsme spokojení. Po pátém optání už to pro mě nebyla známka slušné restaurace, ale pěkně otravnejch číšníků. Pak jsme jeli k nim domů, což ve mně opět nevzbuzovalo nejlepší pocit. Navíc bydleli v židovské čtvrti, o níž jsem slyšela, že je lepší se tam moc nepotloukat. Ale i tam to bylo fajn. Pak mě zavezli domů a pomohli mi vytahat věci k výtahu. Moc jsem poděkovala a byla jim (a jsem) opravdu upřímně vděčná. Už nehážu všechny Rumuny do jednoho pytle. Jak jsme nosili, poslušně nám držel dveře nějakej černovlasej kluk. Pak jsem s ním jela i výtahem a jel do sedmého patra. Já vystoupila u sebe ve čtvrtém a najednou slyším, jak na mě někdo volá: „Promiňte, slečno…“ Ne, tak tohle není Quebečan. Ti tykají i papežovi. Otočila jsem se a byl to ten kluk z výtahu. Tak mi řekl, že je tu novej a vyptal se na mě. Tuniso-francouz, prvním rokem na magistru z financí. Věta „mohli bychom se seznámit?“ vyvolala můj lehký úsměv. Jak já dobře vím, co to je za strašně deptající věc tohle umělé seznámení v rámci přežití!!! Tak jsem se mile představila a na vyžádání mu sdělila i číslo pokoje, že se může někdy stavit. Ale s tímhle jsem večer nevařila jako s mým prvním bretaňským kamarádem. Večer jsem měla jít s Patrikem. U mě platí stoprocentní zákon bez výjimek, že pokud mi v životě něco nejde, nemám na to talent, mám k tomu odpor, stydím se při tom a snažím se se tomu co nejvíc vyhýbat, dožene mě to v moment, kdy bych si fakt chtěla zachovat trošku důstojnosti. A tento zákon se uplatnil právě v případě mě a Patrika. Kam jinam mě tento můj univerzitní patron, kterého jsem nikdy před tím neviděla, mohl pozvat než na večer latinsko-amerických tanců?!!!!???
Ne tanec opravdu není moje záliba a můj mladší bratr mě jednou nechtě (byla to hra v časopisu kačer donald) ale naprosto přesně označil za „Dřevěnou nohu“. Mělo to být v devět někde v nějakém klubu na Ste Catherine. Patrik pro mě nemohl přijít k rezidenci a tak jsem se rozhodla si najít společnost na cestu sama. Vracet se v noci sama kolem sexshopů se mi nechtělo. Můj francouzský i africký kamarád moje pozvání přijali a byli celkem rádi, že se taky seznámí a nestráví další večer v rezidencích. Pravda je, že Stefanovi (Afrika) to tak nehorázně trvalo, že jsem si říkala, že bych ty sexshopy třeba nějak sama obešla. Ale nakonec jsme šli opravdu ve třech. Hlavní kanadský žertík spočívá v tom, že si myslíte, že když je něco na ulici, jenž je paralelní na ulici vašeho bydliště, tak je to nutně blízko. Jsou tu totiž líní měnit ulicím jména a tak prostě Ste Catherine vede přes půlku města a maximálně se určí, zda se ono místo nachází na východě čí západě. Další fór je i v tom, že na jedné ulici jsou klidně dva naprosto identické obchody HM, až na to, že jeden je od druhého vzdálen asi další půlkilometr.
Ten bar měl být vedle HM. A nebyl. HM jsme několikrát obešli a nic. Důvěřovali jsme kanadským podivnostem a doufali, že je opravdu na té samé ulici ještě jeden úplně stejný obří obchod. A byl, naštěstí. Tam, kde už jsem přestávala mít naději. A kdybych ten bar neviděla na googlu na fotce, tak bych řekla, že i Patrik si ze mě pěkně vystřelil. V klubu 6-49 bylo přítmí a kravál. V tomhle jsem Patrika s jeho partou nemohla najít. Rande na slepo do slova a do písmene. Brandon (FR) šel objednat pití pro nás tři. Řekl si barmanovi o nějaký francouzský koktejl a toho to tak pobavilo, že jsem myslela, že objednal přinejmenším kakao. Stála jsem tak u baru a koukala okolo a najednou viděla přesně toho Patrika obkoukaného z fotek. Doběhla jsem za ním a představili jsme se. Velkej sympaťák. Omluvy za pozdní příchod, které jsem na něj chrlila v pětivteřinových intervalech, zarazil poplácáním po rameni a uklidněním: vždyť to vůbec nevadí, tak už toho nech. Musím říct, že jsem okamžitě věděla, že je to sympaťák,ale ještě dřív jsem věděla, že je to Quebečan. Ten přízvuk, ach ten přízvuk. Nakonec si ale říkám, že koexistence francouzštiny s angličtinou může mít dva dopady: buď to, co se děje ve Francii, aneb libě znějící, krásná francouzština a naprosto deformovaná, nesrozumitelná, zmutovaná angličtina; nebo taky to, co se děje v Quebecu, tedy nádherná angličtina s mírně hybridní francouzštinou. Z těch zmutovaných oblastní zatím preferuju Quebec.

Šla jsem ho představit mým kamarádům, protože on tam byl očividně sám. Byl šokován, protože myslel, že tu nikoho neznám a už vůbec nečekal, že na možná trochu nepříjemnou schůzku s neznámým klukem vezmu další dva kluky. No tady si s tím seznamováním člověk nevybírá a jsem v situaci, kdy bych brala za kamarády třeba samý hermafrodity. Navíc tu všechny holky přijíždějí v hermeticky uzavřených skupinkách. To, že mu absolutně nedochází, kde jsem ty kluky napopádila, mě napadlo, až když se velmi opatrně a nesměle zeptal, kde že jsem to k těm klukům přišla. Mohla jsem říct, že jsem je nabrala v té ulici u sexshopů, ale volila jsem snadno pochopitelnou verzi a řekla po pravdě, že bydlí na stejných univerzitních kolejích jako já. Asi se mu ulevilo. I když jeho patronát nade mnou ho neváže žádnou právní odpovědností, přece jen nová příchozí co se tak snadno seznámí bůhví s kým, to by se nemělo obejít bez varování a políčku. Po pokusech o povídání (ten hluk to moc neumožňoval) jsme se pak vydali se povinně učit salsu. Učitelé mluvili anglicky. Patrik mě třikrát velmi mile upozornil, že bych měla jít na druhou stranu. Kašlala jsem na to, protože bych musela projít všem před očima nebo se drát mezi ostatníma. Jenomže až potřetí podal řádnej argument, proč bych opravdu měla jít na druhou stranu. Učila jsem se chlapský kroky a vůbec mi to nebylo divný. Nakonec jsme měli něco jako speed-dating aneb ta populární americká kravina, jak si povídáte limitovaný čas s nějakou osobou a pak ji nahradí jiná a pak zase jiná. Tak se nám střídali partneři. Holky stály, kluci se posouvali a postupně jsem tancovala (nebo se o to fakt upřímně snažila) asi s dvaceti klukama. Patrik ani kluci, co se mnou přišli, na mě nevyšli. Někdo mluvil anglicky, někdo francouzsky. Většině to šlo, některým ne (s těma jsem si rozuměla víc). Ale všichni měli jedno společné: byli to moc milí lidi a byla s nima sranda. Pak jsem se seznámila s Patrikovýma dvěma kamarádkama, co přišly později, obě z Vancouveru a obě sympatický. Druhé kolo výuky jsem brzo vzdala, protože se začínalo otočkama a mně dělaly problém už základní kroky. Šla jsem k baru pro pití a dala se do řeči s barmanem. Byl to takovej oplácanej pán s veselým úsměvem. Asi jak jsme měli ty podobné tělesné proporce a oba jsme se pořád usmívali, tak jsme si kápli do noty. Ostatní většinou tancovali, tak tam neměl moc lidí. Pak přišel Brandon a nakonec si z mé druhé strany přisednul i Patrik. Pak mě vyzval nějakej černoch k tanci. Vsadím se, že mu to vnuknul barman, protože s ním předtím mluvil. Tak mě tam protáčel a vysvětloval mi, co dělám blbě.
Ale myslím, že, i když je v Kanadě všechno jinak, můj talent na tanec tu přece jen jinak nebude. Odcházeli jsme celkem brzo a Patrik nás šel kousek vyprovodit ven. Byl to milej kluk a myslím, že sympatie byly vzájemné. Pak jsme se, my blbci, o půl jedné ráno vraceli kolem těch sexshopů. Ani s dvěma klukama po boku jsem tam nebyla úplně klidná. Už jsem viděla, jak se ti týpkové vypořádají dvěma ránama s mým doprovodem a je konec. Lepší je mít bujnou fantazii než situace podceňovat. Samotnou mě tam nikdo po sedmé večer nedostane.
Dneska jsem byla zaplatit školné a zkusila moje krásné šeky. Snad budou fungovat. Taky jsem zažádala o kartu zdravotního pojištění, o kterou se smí žádat až po uhrazení školného, protože právě to už částku za pojištění zubní i jiné obsahuje. Pokud ta suma v pořádku dojde, kartu budu mít do 14ti dnů. Taky jsem vyrazila do metra. Sice nemám studentskou kartu na tu výraznou slevu, ale některé trasy prostě už pěšky ujít nejde, i když dobrá vůle by byla. Šest karet za 13 dolarů… Jela jsem hledat pojišťovnu, u které jsem měla pojistit povinně svůj byt. Ti pitomci nikde neuvedli adresu, tak jsem věděla jen, že je to dvanácté patro výškové budovy se zeleným logem blízko zastávky metra Crémazie. Tak jsem vyrazila. Zázraky se dějí, tu budovu jsem vážně našla (přejít městskou dálnici ale fakt není sranda) a po asi hodinovém sezení jsem odešla pojištěná. Jsem ráda, že tohle mám za sebou, protože to mě fakt strašilo. Měla jsem lhůtu do 1.září, jinak jsem asi bez bytu nebo co. Paní na pojišťovně byla Francouzska, takže jazyková bariéra nehrozila. Quebecký akcent na chvilku zmizel. Byla zamilovaná do severní Ameriky a říkala mi, ať neváhám jet autobusem do New Yorku nebo Toronta. Na oba výlety jsem už myslela a informovala se o nich. Šest až sedm hodin cesty za poměrně slušné peníze. A jakoby mě tím nějak proklela a já si při výstupu z metra spletla východ a ocitla se na obřím autobusovém nádraží a furt mě to hnalo k odjezdům na Toronto. Jela bych hned. Ale pak jsem přece jen zamířila do bytu, když ho mám teď tak pěkně pojištěnej.

PS: na poslední fotce- můj tanečník opravdu MĚL hlavu

Žádné komentáře:

Okomentovat