čtvrtek 26. srpna 2010

Spropitné, daň a James Bond

Pomalu si asi začínám zvykat na hluk z ulice. A když k tomu ještě přičtu dlouho očekávanou, a teď už konečně splněnou, koupi polštáře, vznikne z toho stále se prodlužující doba mého spánku. Ráno už se neprobouzím za kuropění, ale jakoby to mělo opačný efekt a bývám ráno jako praštěná pytlem. Včera jsem se nechtěla hýbat z místa, nic nepodnikat a sedět si pěkně v klidu doma. Zaklepal ale můj evropský kamarád a pozval mě ven. Vlastně jsem sama sobě odňala právo odmítat pozvání, protože tu chci mít kamarády. Za normálních okolností by asi zvítězila moje lenost a na něco bych se vymluvila. Ale Montreal ze mě dělá snadnou kořist, tak jsem zase šla. I když jsem moc nevěřila tomu, že by se nám podařilo najít nějakou tu kavárnu. Kombinujeme totiž velké množství k tomuto vyhledávání nevhodných vlastností. Nejsme ani jeden nadvakrát rozhodní. Nevíme, jaký typ baru či kavárny očekává ten druhý. A nakonec, možná máme oba moc francouzské vize kaváren. A ať si v průvodci píšou jak chtějí, že východní Montreal je obraz Evropy,takové ty klidné, smradlavé bary s levným pitím jsem tu ještě nenašla. (I když vlastně jo, ale u vchodu je napsáno "Nahé tanečnice") Tentokrát už šel můj kolega trochu víc najisto, ale při druhé odbočce znejistěl. Došli jsme do Starého Montrealu, kde kavárny opravdu jsou. I když se spíš podobají restauracím. Zase jsme nic normálního nenašli, a tak jsme se rozhodli sednout do té první, na kterou jsme narazili. Jmenovala se motýl. To nezní nijak extrémně snobsky, tak jsme se odvážili. Mladý číšník, veselý a milý, jako už se to zdá být v Quebecu zvykem, k nám přitančil s jídelním lístkem. Tak jsem mu řekla, že bychom rádi jenom něco k pití. Usmál se a dal mi menší koženou složku. Odešel. Jenomže na té malé složce bylo uvedeno, že se jedná o nápojový lístek vín. Pro upřesnění, já jsem měla chuť na horkou čokoládu. Hned mi bylo jasné, že si nepřijdu na své. Ceny vyrážely dech. Začínám všechno přepočítávat na to, jaké to představuje procento mého nájmu. Mohlo to dosáhnout až desetiny nájmu a to už mě přecházel humor. Naštěstí jsem se po cestě od Brandona dozvěděla, že už musel proměnit i americké dolary, co měl u sebe pro případ nouze. Takže taky není nadvakrát majetný. Hledání jsem se i tak ujala já. Co kdyby si řekl, že promění další dolary a objednal tu desetinu nájmu. Nejlevnější věc byla v digestivech. Aneb v tom pití, co si objednáváte poté, co jste se v té restauraci dobře najedli a dali jim utržit pořádnou sumu. No diplomatický výběr by to moc nebyl, vzhledem k tomu, že to poslední, co jsme měli v plánu, bylo utratit v tomhle podniku značnou sumu za jídlo. Po hodné chvíli hledání jsem objevila i levnější aperitiv. To by šlo. Aperitivem se začíná. A není po něm snad až taková společenská povinnost jíst. Navíc to byla francouzská věc, co mi něco říkala. Když jsme to objednávali, číšník nejprve nevěděl ani o co se jedná. Sem už nikdy nepůjdem. Pěkně ta sklenička stoupala do hlavy. Při placení se tu Evropan podiví. Na povinné spropitné jste připraveni, protože vás na to upozorňuje každá cestovní brožura. Číšníci tu v podstatě jsou placení jen z toho. V salsa klubu si barman dokonce o spropitné neváhal několikrát říct, když mu ho B.zapomněl dát. Hodí se vědět, že míň než jeden celý dolar spropitného je urážkou pro obsluhu. Má se počítat zhruba s 15% z útraty. Pokud milujete počty jako já, je lepší si říct, že za každou zakoupenou skleničku se počítá dolar navíc. To moc nepodporuje vycházky ve skupině a pak proč cestuju sama. Jenomže to není jediná věc, která na vás při placení drze vyskočí. Ceny jsou uvedeny bez tax aneb bez daně. A tak to zase naroste. Nakonec nás ta jedna sklenička vyšla na 9$ každého. Alkoholismus tu musí být nóbl záležitost. Ještě později večer jsem pak vyabsolvovala můj první quebecký telefonát. Člověk má většinou z telefonátů v cizím jazyce napoprvé docela strach. I když ten telefon už dnes tolik nemění hlasy, takže to jde (dobře, můj hlas je v telefonu jako hlas dabéra kreslených seriálů, to je výjimečný případ zkreslování, ve skutečnosti je určitě mnohem charismatičtější). Ve Francii jsem nikdy z mluvení s Francouzem strach neměla, těm je rozumět krásně. Ale s tím Quebečanem... Co když ta vzdálenost a to že neuvidí můj zděšený obličej v nich vyvolá zrychlení mluvy a častější používání quebequismů?? Ale telefonát s Patrikem byl zase příjemná záležitost a vážně jsem mu rozuměla víc než na té diskotéce. Úspěch. Ale aby tu můj pobyt šel neustále ku novým adrenalinovým zážitkům, Patrik dostal nápad mě pozvat na hory. A to rovnou na vícedenní zlézání místních pohoří. Nevím, jestli je to horší, než taneční večer, ale do top desítky se to asi řadí. Ještě horší by možná byla soutěž v pojídání knedlíků, protože bych značně ztratila na respektu z jeho strany, když bych se suverénně umístila na prvním místě. Jinak ty hory jsou snad v zatím nedohlednu, i když mě vyděsilo, když jsem se dozvěděla, že hned 6.září mě čeká prodloužený víkend, necudně svádějící ke kempovacím výletům na horách. Co si obleču, to vůbec netuším. Co si obuju taky ne. Do čeho si dám věci... Ve skutečnosti tu hrdě vlastním jen jeden artikl řaditelný mezi outdoorové vybavení: spacák. A můžu klidně tvrdit, že ho statně využívám. A ještě jsem si na první dny chtěla koupit ešus, ale z toho sešlo. Měla jsem ho koupit, bývala bych vypadala jako starej tramp.
Včera mi došla poštou bankovní karta. Barevně si s ní moc nevyhráli. Je celá šedá se zeleným logem banky. Logo VISA, Master Card či dokonce American Express jsem hledala marně. Je to prostě karta a hotovo. Jméno nemá. V Evropě tím tudíž můžu podpírat nábytek. Nemá ani tříciferné zázračné číslo zezadu, které usnadňuje nákupy přes internet. Asi v té bance věděli, že s tou výší školného si tady z kopejtka moc vyhazovat nebudu, už vůbec ne na internetu. Tak chtěli ušetřit na barvě a to číslo mi tam nedali :) Dneska jsem měla naplánovanej sáhodlouhej pěší výlet ke Canal de Lachine, protože mělo být hezky. Ale přeháňkama se to jen hemžilo a vyčasilo se až kolem druhé.
Tak jsem se vydala hledat jen dvě asi z padesáti univerzitních budov. Je to do kopce, tak jsem se snažila nefunět a říkat si, že trénuju už na tu horu. Zašla jsem taky do malého parku. Tedy malého v porovnání s Mont Royal. V našich městech by to asi byla zároveň zoologická a botanická zahrada. Ale strašně se mračilo a bála jsem se, že zmoknu. Jak jsem vypadla z parku, zase se udělalo hezky. Mně ta příroda není souzená. Tak jsem hledala další budovy a našla jeden malý trh, relativně blízko mého bydliště. Nákupy masa, ovoce a zeleniny budu dělat tam, už se nehodlám nechat sdírat z kůže tou igou. Stejně je divný, že jsou tu jen dva řetězce obchodů. Dvakrát jsem se musela proplétat filmovým štábem, což se mi stalo prvně. Krásný Montreal asi nalákal nějakého režiséra. Lítala tam vysoká černoška napraná v koženém oblečku. Asi se tu točí další James Bond ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat