čtvrtek 9. září 2010

Den dvacátý šestý, týden čtvrtý (z devatenácti týdnů a dvou dnů)

První skoro opravdový týden je za mnou. „Skoro“ protože v pondělí Kanaďané oslavovali práci nepracováním, což jsem velmi ocenila a slavila spolu s nimi. Solidarita v novém domově musí být. Takže tříhodinový „úvod do mezinárodních vztahů“ mě čeká až příští pondělí. Protože je ale v Kanadě všechno jinak, týden tu začíná nedělí. Kalendáře, zatím všechny co jsem viděla, začínají týden prostě nedělí, což je v podstatě asi logická záležitost, když pondělí vychází od slovního spojení „po neděli“. A víkend se tu řekne, aby Quebečané nezaplácávali svou těžce vydobytou francouzštinu hnusnými anglicismy, doslova „konec týdne“. Takže se tu nepřeje pěkný víkend, ale pěkný konec týdne, ale ten „konec týdne“ je vlastně jenom sobota, protože neděle je přece začátek týdne, nebo ne? Hlavně že se pak zdraví „Hello“ a loučí „Bye bye“. Prostě žádné anglicismy. Ale zatím jsou pořád moc fajn, i když předstírají, že nepoužívají anglicismy ;)
Prokousali jste se těžkopádným úvodem?
V úterý jsem měla metodologický seminář. Slovo metodologie je většinou Čechům trochu neznámé, za to ti, co už prošli skrz nějaký ten francouzský ústav, ti „metodu“ znají lépe než sami sebe. Metoda totiž ve Francii existuje na všechno. Dokonce v jedné rodince měli i „metodu“ na umývání nádobí. A to ani neříkám, že správná metoda musí zahrnovat úvod, problematiku, plán… (takže až budete chtít metodicky umývat nádobí, chce to pořádnej plán a problematiku…) Tak v téhle hodině metodologie nás přivítal mladý fešák. Ne že bych měla tendenci hodnotit vzhled profesorů, ale toto byla opravdová výjimka. V dnešní době se kluk už jen stěží rozezná od holky a myslím, že už se možná malým chlapečkům ani necpou do ruky autíčka, ale hřebínek, deodorant a značkový svetýrek. Prostě je to jakási bída. Zato tento profesor, mladík, byl nejen zřetelně identifikovatelný chlap ale on byl dokonce mužný. Ostré rysy, vysokej. Ale, co ho degradovalo, bylo to, že zas mluvil potichu, ale tentokrát téměř nepřijatelně. Možná jsem to s tou ódou na mužnost přehnala a on nakonec ani nemutoval. Protože má být tento předmět značně interaktivní a protože je nás osmdesát a taky protože můj obor se jmenuje bidisciplinární (=dvouoborový) bakalář mezinárodního práva a vztahů, budou nás ho učit pánové hned dva. A je to Laurel a Hardy. Ten vysoký nemutující Francois je právník. Jeho kolega, odborník na metodologii v oblasti politických věd, je jeho opak. Možná by značné nepřednosti tohoto pána až tak nevynikly, kdyby nebyl pedagogickým protějškem manekýna (i když ještě nemutoval). Zatímco Francois se nikdy nesměje a má sarkastický smysl pro humor, Mates, jeho parťák, se směje všemu, hlavně tomu, co sám řekne, a hlavně tomu, co se vtipu ani zdánlivě nepodobá. Tak si tam hodinu skvěle protiřečili a poté, co jsme odhlasovali známkovací systém a když už to vypadalo, že brzo Francois svého Matesa zabije, nás pustili domů. Naštěstí si odučí každý svoje a už se tam oba nikdy zaráz neobjeví. Možná spíš v rámci zachování čistého trestního rejstříku (ze strany Francois) a pudu záchrany vlastní cti (ze strany Matesa), než z pedagogického hlediska. Ve středu byla další hodina práva a četby na přípravu bylo extrémně moc. U kanadské ústavy jsem málem několikrát usnula, ale nakonec jsem teda systém nábožensky zaměřených škol v New Foundlandu a v New Brunswicku nějak přežila, snad i pochopila. Tříhodinovka byla s přestávkou, takže jsem s nadšením usoudila, že jsou to taky lidi a dokonce chodí na záchod a jedí. Což nebyl případ Francouzů. Taky během hodiny všichni pijou a dokonce i smrkají. Konečně jsem se vrátila mezi zdravě fungující osoby. Ten pan profesor Maňas aneb Hugo měl výtečný hlášky a uváděl hodně dobré příklady, co ilustrují něco těžkého velmi zapamatovatelným způsobem. Tak například jak dva „na hromádce žijící“ lidé můžou přivést na buben jeden druhého. Myslím,že se po tomto značně výmluvném příkladu (přičemž jeden skončil s domem v san salvadoru a druhej s dluhama za jídlo) všichni členové kohorty BRIDI raději ožení a vdají než takhle riskovat. To bylo pro ilustraci supletivního a imperativního práva. Uteklo to rychle.


Navíc jsem podle jednoho internetového programu školy zjistila, že je v mé třídě nějaká Lenka. Tak jsem jí hned na slepo kontaktovala. Je to Slovenka, co od svých 4 let žije v Quebecu. To jí závidím. Ne že bych tak rychle nechala uschnout svoje krásně čistě české kořeny, ale Quebečani nejen že mluví anglicky a francouzsky většinou zcela plynně, jsou hodní a krásní, ale taky platí 4krát nižší školné než já. Je to fajn moc ochotná holka, co hodně cestovala. Ale to asi všichni v mé třídě. Tak nějaká holka se tam zrovna vrátila z mise v západní Africe. Druhá dělala dva roky pro Evropskou Komisi.
Dneska byla ekonomie. Mám k tomuto předmětu averzi, i když vím, jak je důležitý. V sekundě v Dijonu mě to ale učil takovej idiot, že jsem musela nutně vůči ekonomii zahořknout. Po přečtení životopisu našeho profesora (Nicolas) jsem usoudila, že je to další génius, navíc učící nezáživný předmět. Takže u mě skončil dřív, než začal. A ono ne. Do třídy na Sherbrooke vletěl mladý kluk s výtečným humorem, co kromě všech absolvování nejlepších kanadských a amerických univerzit navíc ještě procestoval svět a to ne s foťákem v ruce, ale jako člen záchranných a výzkumných misí. Tak například byl vyslancem v Kosovu a několik let strávil jako pomocník na francouzské ambasádě v Gruzii (protože Kanada tam ambasádu nemá). Teď se vrátil z Haiti. Před týdnem. Ekonomie jako taková ho prý moc nebaví, ale až prý si uvědomíme, jak ekonomie funguje v politických záležitostech, jak se „financuje mír“ a podobně, tak nás začne bavit. Jeho plán vyučování vypadal dokonce zajímavě. Jeho vtipům jsme se všichni smáli, i tomu, když prohodil, jak se v Gruzii mimo jiné snažil „naučit jednat s těma hroznýma Rusama“. Teda smáli jsme se všichni až na jednu osmdesátinu naší třídy. Jednu asijsky vyhlížející Rusku to docela pohoršilo. Ale nevypadá moc průbojně, takže se ho nesnažila nijak donutit k omluvě. Ano, ve třídě je přesně jedna Češka, jedna Mexičanka a jedna Ruska. Slovenku počítám za Quebečanku. Pak x Francouzů (včetně Martiničanky)… ale ti se nepočítají, jejich jazyk to je a oni jsou stejně pořád po skupinkách, takže si tu vytvářejí malou Francii a ne krásný Quebec. Vyučovací týden jsem dnes oficiálně zakončila v pět hodin předmětem „mír a válka v politickém myšlení“. To je ten profesor, jak se rozčiloval nad textem v „knedlíčkách“. A taky je sympatickej. Říkal nám, jak si doma udržuje pavouky, protože nesnáší mouchy (já nesnáším oboje, tak si doma udržuju plácačku). A pak, že jde poprvé v životě na třídní schůzky do školky, kam šla letos prvním rokem jeho dcera. Práce nám ale naložil víc než dost. Aby to tu ale nebylo tak růžové, jak se zdá, tak přišly hned tři nepříjemné věci.
Několik dní po sobě mi tu hodně pozdě večer někdo chodil ne klepat ale snad kopat do dveří. Když jste holka, bydlíte sama, jste v pyžamu a chystáte se ke spánku, jste ve sprše nebo už dokonce spíte (všechny tři případy nastaly), tak se opravdu bojíte této buransky se projevující návštěvě otevřít. A ne že bych nevěděla, o koho se jedná. Poté, co jsem onoho chlapce rozčileně upozornila, že už toho mám tak akorát dost, všechno mi zapřel, udělal ze mě vola a ještě dělal dotčenýho. Jak už to vypadá, že je v jeho kultuře zvykem, za trest mi už možná kope díru pod garáží. Těším se na zimu, až budu nosit čepici a šálu až po oči a nebude vidět moje blond vlasy. Pak snad bude větší klid. Nechci se každej večer klepat, že tentokrát ty dveře opravdu prorazí.
Druhý problém se objevil dnes ráno, kdy mi zcela nečekaně zkolaboval počítač a to pravděpodobně nevratně. Ještěže mám ještě maličký notebook, co mě vytahuje z bryndy. Školní práce, odkazy a soubory mám ale na tom zkolabovaném. Za celou dobu mi počítač nikdy nezlobil. Ale těch 6500km vzdálenosti od domova ho asi zcela vyčerpalo. Možná mi ale pomůže můj kamarád informatik. Kéž by…
Třetí problém se jmenuje „integrace“. Aneb zvyk vítání nováčků na vysoké škole. Mohlo mě potkat něco stokrát horšího, to samozřejmě. Přece jen… převlek na téma gangster a trávení celého dne touláním se v onom převleku po Montrealu a vykonávání úkolů (řvou jejich zadání do tlampače, takže pochybuju, že budu rozumět, co mám dělat- vzhledem k tomu, že většinou principy her nechápu ani v češtině…) a na závěr zapití toho všeho nějakým tím mokem… to ještě není taková hrůza v porovnání s třeba anglickým zvykem, kdy prý musíte v každém baru na kampusu do sebe kopnout nějakou tu skleničku, těch barů je tam hodně, něco to stojí, a ty úkoly vás čekají až po těch asi patnácti skleničkách něčeho tvrdšího. Já už bych po třech barech hledala záchody (nebo by je někdo hledal pro mě). Ale jak se mám asi převlíknout za gangstera? Za prvé jsem zjistila, že pořádně nevím, co to je. Za druhé, gangsterské vybavení není to první, co si s sebou berete do letadla, a za třetí, to jediné, co jsem dnes pracně sehnala, vypadá spíš jako na noční pouliční dámské zaměstnání. Ale nějak to musím zítra přežít…
S Petrou jsme o víkendu byly na ostrově svaté Heleny a Notre Dame. Jsou to ostrůvky patřící k Montrealu a dá se tam jet metrem. Byl tam už skoro hmatatelný podzim, ale bylo tam krásně. Jen do parku s atrakcema jsme nemohly, protože bylo moc drahé vstupné. Tak třeba někdy jindy… Jinak na těch ostrovech se jezdí formule 1 a jsou tam monumenty ze světové výstavy, například biosféra. V Kanadě musí být nádherně. Do Ottawy to ale stojí autobusem 80 dolarů, do New Yorku 120 a na velryby se dá dojet jen z (města)Quebecu. Takže asi neuvidím nic. Ale i ten Montreal je krása. A myslím, že časem se přes knihy ani nedostanu ven z pokoje, tak proč platit lístky na autobus.

PS: úplně bych zapomněla sdělit, že v úterý, po návratu ze školy, když jsem si při kraválu z bulváru pod oknem a z odsavače par, pochutnávala na obědě, mi najednou došlo, že slyším alarm. Na plané poplachy jsem víc než zvyklá z Lycée Carnot, kde nás vytahovali z internátu, vždy zbytečně, v jakoukoliv denní i noční dobu. Po požárním schodišti jsem se tedy doloudala ven, kde už stálo "evakuovaných" zhruba 500 obyvatel naší rezidence. Když jsem uslyšela hasiče, přestala jsem v duchu nadávat a připomínat si příběh "pomóc, je tady vlk". V šestém patře se kouřilo někomu pořádně z okna. Hasiči museli kvůli kouři vysadit všech šest oken a nakonec to uhasili. Ještěže jsem to nebyla já. Chudák ten člověk, kterého po návratu ze školy, čekal nejen vypálenej byt, ale i pořádnej průšvih...

Žádné komentáře:

Okomentovat