pátek 3. září 2010

Dřina klepe na dveře

Po nočním čtení a pitvání zákonů mě čekala ve středu první přednáška. Ono slavné právo. Doufám, že těžší předmět už mě nečeká a právě proto se právnickými předměty začíná. Naštěstí jsem před první přednáškovou zkušeností navštívila univerzitní knihovnu a měla tu možnost zjistit, že zatímco venku je vedro na padnutí, v areálu univerzity se dodržuje metoda mražení studentů (klimatizací). V knihovně jsem kosu klepala hodinu a půl. Tak jsem si nechtěla to samé zopakovat v dvojnásobné míře, při mé tříhodinové právnické přednášce. Na rozdíl od dlouhonohých Quebečanek, které nakráčely v minišortečkách, jsem já dorazila v teniskách a dlouhých kalhotách. Za exota jsem možná byla venku. Vevnitř ale všichni pochopili, že jsem zkrátka těžce předvídavé děvče do nepohody.
Pan profesor byl takový maňas, jehož vzhled bohužel nebo bohudík neodrážel jeho extrémní inteligenci, která vás zavalí, jakmile otevře pusu. Dvě hodiny strávil takovým hrubým úvodem a diskuzí na téma právo a morálka. To už jsme dělali ve filu loni, a tak jsem měla šanci si chvilku připadat inteligentní, ale ti šprti (určitě budou moc milí, ale zatím na mě v té posluchárně působili dravě, krom Samuela a pár už odhalených sympaťáků) byli tak aktivní a furt něco přihazovali a mluvili tak rychle a tak nehorázně quebecky a potichu, že mě po dvou participacích vyřadili ze hry. Protože i Sokratův potomek by vypadal trapně, kdyby vítězoslavně zopakoval nápad co právě ten před ním dořekl… Takže můj potencionální moment slávy se nekonal. A pak se přešlo na můj potencionální moment strašné ostudy, ale nakonec se naštěstí taky nekonal, protože pan Hugo nevyvolával konkrétní osoby, když se nás ptal na kanadský federální systém, premiéry, guvernéry, krále, psy, kočky… Ale pak promluvil pro ty, pro něž je „tohle všechno čínština“. Měla jsem pocit, že je to nějaký východní jazyk, pravda. Tak ty nebožáky (holka z Martiniku taky říkala, že se chtěla zahrabat) odkázal na nějakou „shrnující brožurku“. Tak ta „shrnující brožurka“ už mi skoro zničila druhou sešívačku, protože její objem po vytištění vyžaduje asi profesionální svázání minimálně lanem. Navíc ta úžasná bichle je zas v angličtině. Ale už to studuju.
Do toho se ozval další profesor. Na mail. Je to strašnej nešvár ten školní email, protože profesorům to dává neomezenou pravomoc vás zavalovat prací a vy nemůžete ani naštvaně zakňourat, protože on by to stejně neslyšel. Tak tento chlapík, co se nám podepsal familiérně jako Sebastián, nám doporučuje vybrat si už nyní jeden z projektů, který mu vypracujeme, na téma zda byla v onom případě válka oprávněná či ne a proč. Minimálně 12 stran souvislého textu (pomocí různých divných slov už rozčileně vysvětluje, že text ve formě oddělených „knedlíčků“ neakceptuje. A píše to tak rozzuřeně, jako by už ty „knedlíčky“ měl na stole. Asi trestá předem, protože „pak už to nemá cenu“ jak se praví v jedné pohádce)… Máme samozřejmě z čeho vybírat. Taková témata co znáte do hloubky už od dětství. Válka proti terorismu vedená Bushem. Kosovo. Válka v Jugoslávii a Srbové… A to jsou jen ty, co měly šanci mi utkvět v hlavě. Ty co neměly, jsou ještě stokrát horší.
Zásadně si vybírám obory nejtěžší a nejdelší, takže právnická fakulta začala ze všech nejdřív a její aktivní vyučující už samozřejmě rozesílají práci po mailech s velmi milými doprovodnými dopisy, jak už se nás nemůžou dočkat (a pro anticipované seznámení nám už posílají povinnou četbu a data zkoušek). Ostatní v rezidencích, většina je z mé univerzity, se zatím pěkně kopou do zadku a nevěří mi, že já už opravdu mám práci zadanou. Ale tak včera jsem byla u Petry na večeři a vlastně jsem ještě tak nedřela (no jo, odsouvám to co můžu, ale tak to nepůjde věčně). Měly jsme lasagne a piva se zvláštními názvy. A protože nebyly po ruce žádné skleničky, pivo jsme barbarsky pily z (potají) vypůjčeného originál čínského čajového servisu Petřiny čínské spolubydlící, která zrovna nebyla doma. Nevím, jestli to bylo barbarštější z pohledu toho piva nebo těch hrníčků. V šerém Montrealu jsem se pak vracela zpátky a na Sanguinet to žilo nějakou podivnou diskotékou, která tam ku mému překvapení jela i dnes ráno a odpoledne. To nejsou lidi z fakulty práv a politických věd. Ti musí mít výdrž v jiných doménách. V té diskotékové a chlastací rozhodně výdrž nemám. Jestli mám potřebnou kondičku k zvládnutí nákladu v podobě BRIDI, to se uvidí. Ale až na to vedro je Montreal pořád moc krásnej. A lidi tu vrací úsměvy. Což je dobře.

Žádné komentáře:

Okomentovat