sobota 25. září 2010

Všude knihy a extrémní zásahy do jídelníčku


Můj blog zažil první obrovský výpadek. Už je to déle než dva týdny, co jsem naposledy informovala prostřednictvím tohoto média o každém mém pohybu. Začíná se projevovat, že jsem do kouzelného Montrealu přece jen jela studovat.
Integraci už mám naštěstí za sebou. Nikdy jsem nepředstírala, že by mě vítání nováčků nějak uchvacovalo, zvláště když jsem ten nováček já, ale zkrátka, při vší úctě k organizátorům… chtít po šprtech z politicko-právnického oboru, aby si sami ze sebe udělali legraci a dobře se bavili a dokonce aby se bavili i mezi sebou… to je asi trochu moc (-když do nás neustále vtloukají, že svoje nápady nesmíme nikomu v žádném případě sdělovat, ani náznakem, jinak se můžeme pěkně dopracovat k vyhazovu ze školy pro „infraction académique“ aneb plagiát je pěkná mrcha). Minimálně moje skupinka budoucích právníků a politiků se zadaných úkolů zhostila s očividným odporem a poté, co jsem měla sehnat divné ovoce a požádat v restauraci o kus ogrilovaného chleba, jsem se nenápadně vypařila. A vyrazila jsem opět na moje jedno z mnoha „rande na slepo“, aneb najít mého internetového kamaráda-Čecha-informatika, který mi slíbil, že mi pomůže s mým zkolabovaným počítačem. Našli jsme se, v parku u Université de Montréal. Byl to fenomén, který samozřejmě věděl jak na to. Viděli jsme se pak ještě jednou, v rámci kompletního uzdravení mého počítače. Je to moc šikovnej a milej kluk a díky němu můžu zase používat můj počítač. I když teď na mě mluví anglicky.
Po integraci a cestování za neznámými informatiky mě pozval večer Patrik na „střechu pavilonu designu“ na víno. Tak jsem ještě v noci hledala pavilon designu. Nádhernej výhled na město, jen kdyby v té budově fungoval výtah… Osm pater jsem docela těžko vydýchávala. Seznámila jsem se s jeho kamarády ze všech koutů světa. Nebo spíš ze všech koutů Evropy. Švýcar, Maďarka a Italka. Všichni už léta žijící v Montrealu, což se značně odráželo na jejich přízvuku: aneb Comment veux-tu páááásser la suáááááre? ;) ale moc milí lidi. Zatím až na pár neslaných nemastných osob z naší třídy…jsou tu fakt všichni tak hodní…



Ve škole je toho ale strašně moc. To, že jsem začala snídat kafe, nevěstí nic dobrého. Styl studia je tu pro mě naprosto nezvyklý. Pořád se čte. A předpokládá se, že to čtení se do poslední čárečky taky chápe a aplikuje na každý krok ve škole učiněný. Na každou hodinu máme průměrně 60 stran četby (občas bohužel i celá kniha a pak zákeřné úkoly posílané poštou na internetu) a texty nejsou zrovna z nejzáživnějších. Hodně často si přeju, aby měl den aspoň 50 hodin a já větší výdrž. Padá na mě občas šílená únava a ještě jsem si práci moc dobře nezorganizovala. Taky jsem se zcela vykolejila zjištěním, že Quebečani, tzn 98% mé třídy, už mají za sebou nějakou přípravku (2 roky…), která je orientuje na právo. A pak se nemám divit, že pokládají otázky jak staří soudci z Haagu… O víkendu jsem se byla podívat v přístavu, protože se tentokrát do Montrealu zachtělo pirátům z Karibiku. Komu by se sem taky nezachtělo. Do Starého přístavu z Ameriky dopluly koráby, které sloužily k natáčení tohoto filmu. Nádhera. Jen ta asi tisícová řada na vstup do lodi se mi stát nechtěla, tak jsem je obhlížela jen z venku, zato natřikrát: nejdřív sama, pak s Peťou a pak večer s Patrikem.
A přestože jsem tu už šestý týden, teda šestý už končím, tak pořád mám pocit, že je v Kanadě všechno jinak. A kvůli tomu jsem se prvně v životě dopustila krádeže. V České republice, když jsem tam ještě byla na gymplu, a ve Francii, se každé ráno na různých rušných místech rozdávají zadarmo noviny. V obou státech se to tuším jmenuje Metro. A když tak jdu ve čtvrtek ráno do školy na Sherbrooke po St.Denis, tak nějakej pán se ke mně nahnul a dal mi noviny. Vypadal chudák tak bídně, tak jsem se na něj aspoň pěkně usmála a poděkovala. Druhej pán naproti, co taky rozdával, na mě hleděl docela zvláštně, ale moje blond vlasy a kožená bunda to občas způsobují, tak jsem s klidem počkala na přechodu a s novinama odkráčela na ekonomii. O přestávce rozdělám noviny s nápisem… jeden exemplář: 99 centů!!!!!!!!!!!!! Nazpátek jsem šla raději jinou ulicí… Ale protože mi to pořád leží v hlavě, příští čtvrtek, až zase půjdu ráno na Sherbrooke, se tomu pánovi půjdu s jedním dolarem omluvit, jinak si budu jako zloděj připadat pořád…
Nebudu objevovat Ameriku sdělením, že svět je malý. Ale on fakt je. A pořád mě to překvapuje. Z toho důvodu jsem zůstala s otevřenou pusou, když se mi pán, držící mi dveře při vstupu na univerzitu, řekl česky dobrý den. Abyste lépe chápali, měla jsem v rámci mé integrace na batohu českou vlajku. A ten pán je známý (opravdu známý) kanadský režisér, příležitostně vyučující scenáristiku na mé škole, už dva roky ženatý s moc pěknou Češkou. A tak mě pozvali k sobě. Byl to strašně krásný večer, strávený s česko-francouzskou společností a dvěma úžasnými chlapečky, z nichž ten starší rozumí a žvatlá ve třech jazycích, včetně češtiny. V rámci tohoto večera jsem taky ochutnala ústřice, nebylo to prvně, ale prvně mi chutnaly. Prostě čerstvé ústřice z ostrova Svatého Edvarda jsou docela pochoutka, i když na první pohled byste se raději vymluvili na nějaký druh zákeřné alergie. S tím samým režisérem, naprosto bezvadným chlapem se srdcem na dlani, jsem taky šla do vietnamské restaurace. On mě pozval, jinak já jím moje chleby doma. Děsila jsem se jedné věci: jíst hůlkama. To fakt nejsem schopná zvládat. Ale mělo se jednat o polívku, tak mi spadl kámen ze srdce. Ale předčasně. V té polívce je toho totiž naházeného tolik, že se to těma hůlkami fakt jí. Denis ve dvaceti jel stopem do Asie a strávil tam 4 měsíce. Takže je skoro odkojen na těch asijských tyčinkách. Ale já jsem pravej českej buran milující vepřo-knedlo-zelo. Tak jsem se nenápadně optala, jestli bude moc velké faux-pas vzít si lžičku. Říkal, že ne. Ale to ještě nevěděl, že si vezmu opravdu kovovou lžičku na polívku a budu se dlábit tou polívkovou vodou, ignorujíc tu hromadu nudlí, masa a výhonků. Tak mě jemně donutil lžičku odložit a vzít si čínskou lžičku a vidličku. Myslím, že nemusím upřesňovat, že jsem jedla jako prase. Ale bylo to strašně dobré. A předkrm byl ještě lepší. Nudle, krevety, máta zamotaná v tom čínském jakoby těstíčku co má vzhled jedlého papíru. No byla to dobrota, ale měla bych takové věci jíst v korýtku a za plentou. Taky jsem prvně v životě ochutnala sushi. A to se teda jí taky těma jejich hůlkama. Tak už jsem doma s hůlkama trénovala, ale myslím, že nemám potřebný asijský potenciál.
Tak se jdu pustit do další četby. O válce od pruského generála Clausewitze, to je moje pohádka na dobrou noc. Od příštího týdne se těžce známkuje, tak už bych mohla najít ten svůj rytmus. Ale dnes jsem stihla i jít poprvé do posilovny, kterou mám zdarma přímo 4 patra pode mnou. Možná se zítra nepohnu, protože, jak už jsem se pochlubila, moje kondička byla vždycky ušlápnutá chudinka, ale bylo to bezvadný. Dokonce jsem vstoupila i na běžící pás, přestože mě pohádky typu Tom a Jerry, kde si na tom pravidelně někdo rozbil hubu, značně odrazovaly.


PS: abych učinila kompletní výčet mých nových jídleníčkových zkušeností, Peťa mě pozvala, jako dárek k narozeninám,na přepychové čokoládové fondue. Pak jsme to zapily margaritou a nacpaly se mexickýma chipsama nachos, které jsme společně s ostrou omáčkou dostaly zdarma. Bylo nám sice docela blbě z těch nevkusných kombinací, ale dobrota to byla. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat