pondělí 15. listopadu 2010

Co se to děje -aneb- občanská válka?

Měsíc říjen znamenal pro můj blog vyprahlé období. Listopad na to měl slušně nakročeno. Moje blogová terapie by se ale neměla na dlouho přerušovat. Už jen proto, že občas napíšu po tvrdých souhláskách měkké I. ;) v rámci opakování českých pravidel pravopisu se tedy pouštím do výčtu historek, které můj blog propásl. Jen čtenáři se zkušeností s nezáživnými texty se dočtou konce :)
Že ulice pod mým oknem je bohužel extrémně rušná vytahuju od prvního momentu mého pobytu v Montrealu. Sanitky, hasiči, policajti a jejich nesladěný sirénový orchestr jsou už nedílnou součástí mého velkoměstského života. To, že se to ale časem vyvine do jiného extrému, jsem netušila. Ale Quebec mluví jasně. Všude je to samej tank! Samozřejmě, podle našeho profesora mezinárodních vztahů vede Kanada víc válek než USA, ale že se to rozšíří natolik, že v ulicích budou tanky? Že dokonce téměř každá rodina bude vlastnit tank? Tanky k pronajmutí? Tanky z bazaru?
Ne, nebojte se. Občanskou válku tu snad nezažiju. Jedná se o pouhou mini-lekci quebecké francouzštiny. Z nepochopitelných důvodů se totiž v quebecké hovorové francouzštině slovo auto nazývá francouzským slovem označujícím tank. Naučil mě to Patrik, když mu ujela věta: „A pak jsem řekl: tati, můžu si půjčit tank?“ No posuďte sami, jestli to nemůže mít na mezinárodní pozici Quebecku nějaký negativní dopad, notabene když si tu řidičák na tank dělají už v šestnácti…
Po dobu mé blogové absence jsem dělala spoustu věcí a dokonce i opustila Montreal. Režisér Denis se svou výbornou rodinou mě vzali do svého srubu do kanadské přírody! Chatička v lese u jezera, na malém ostrově, žádná elektřina ani voda, zato svatej klid (a dokonce žádnej tank!). Viděla jsem zvíře, co je na kanadském dolaru, jak se ale český nazývá, to netuším, ale plave a je asi desetkrát větší než kachna. Pak malého jelena a srnky. V jednom lesíku byla taky zřetelně vidět cestička, kterou si tam v roce 99 prorazilo tornádo... Barva lesů je tu neuvěřitelná. Jako malířská paleta.
O víkendu jsem taky navštívila hlavní město. Jeho název zní skoro polsky, ale prý je to indiánsky. Možná nějací Poláci imigrovali ještě před Kolumbem do Ameriky ;) O Ottawě se většinou říká, že je to pořádná nuda, vesnice, díra...
Ale mně se kombinace opravdu, ano přiznávám, dědinského klidu, s budovou Parlamentu a ambasádami moc líbila. Navíc podzim v Ottawě krásně voní. Byli jsme v National Gallery, ale trapně jsme stihli jen první patro. Skloubit ohromnou hromadu učení s kulturními požitky je docela těžká záležitost, ale snažím se. Quebec ve vás nutně vyvolá pocit, že používáte asi tak jen 40% vaší skutečné kapacity energie. A to i když máte pocit, že melete z posledního. A já mám pocit, že melu docela často. To, že ti quebečtí géniové mluví dvěma jazyky, které my se pracně učíme léta a stejně jsme většinou pořád u vět typu: Kde je Ryan? Ryan je v kuchyni. Jaká je Ryanova oblíbená barva? ... tak to už se snažím ignorovat. Ale fakt, že každý Evropan v Quebecu vypadá jako neschopný fracek, protože mu ve dvaceti ještě něco (cože školu taky???) platí rodiče... Průměrný i neprůměrný Quebečan totiž chodí do práce už tak od 15 let. A to ne rozdávat letáky nebo pomoct za dvacku babičce s taškama. Prostě když se vrátí ze školy, jde do standardní "práce", když nemá školu, je v té práci celý den. Od patnácti let jsou tu lidi schopní zaplatit si sami nájemné bytu v Montrealu či svoje školné (ještě pořád, v rámci mé obrany, zdůrazňuju, že ale jejich školné je 16x nižší než moje, francouzské je 8x nižší). A ne že by tato jejich aktivita měla dopad na jejich studijní výsledky. Myslím, že Quebečani nespí, ale v rámci zachování určitého respektu ostatních vůči mé osobě, raději tuhle svou ideu s nikým nesdílím. Nemusí si myslet, že věřím na upíry. Vzhledem k tomu, že já (doufám že je to jen prozatimní situace) nejsem schopná vycucat ze sebe takové množství energie, abych chodila do školy, obstarávala si jídlo, prala, vařila, uklízela, CHODILA DO PRÁCE a furt se usmívala... adoptovala jsem bídnou strategii: to co děláte by teda jako fakt u nás nešlo, protožééé.... je u nás zakázaná práce dětí ;) Dobře, přeháním. Nebo jsem si myslela, že přeháním. Vlastně, tohle zavěšení se na jednu z Vídeňských smluv Spojených Národů(o práci dětí, nějak mě ty studia musí zdeformovat), se mně osobně jevilo jako trapná omluva mé neschopnosti, protože přiznávám, že jsem nikdy nevyvinula, obzvlášt ne v patnácti letech, žádné velké úsilí pracovat. Zkrátka jistá nezávislost mi chybí, dobře. Moje lenost v tom hraje velkou roli. Ale existuje národ, který se doopravdy na quebecko-kanadské děti zlobí, nebo na jejich rodiče, pro neakceptovatelnou dávku schopnosti poradit si sám. A který národ to je?
Francouzi měli údajně problém uzavírat s Quebecem smlouvy o spolupráci jejich vzdělávacích systémů, protože "ta práce dětí by se v Kanadě měla zlepšit". Buržoazní dětičky ve Francii byly možná znechuceny nějakým obrázkem osmnáctiletého dítěte pracujícího natolik, že si může dovolit platit samo svůj byt. Přirovnání s Bangladéšem na sebe nenechá z francouzské strany dlouho čekat.
Taky mám za sebou x zkoušek a před sebou taky. Cítila jsem se docela podivně, když jsem si uvědomila, že mám našprtanou kanadskou ústavu, chystám se číst Gruzínskou (v rámci mé práce na téma mírových misí OSN)... a česká ústava? Jediné co o ní vím je věta, kterou jsem se naučila na nějakou písemku zhruba ve dvanácti letech: Ústava je Nejvyšší Zákon. Asi je. Ale jak vypadá netuším. Ostuda.

Předminulý týden mě vzala Denisova Lucka na "český bazar". Je to akce, na které česká a slovenská komunita prodávají různé české produkty. Dala jsem si výborný bramborový salát s párkem. Dršťková polívka byla tak dobrá, že na mě už nezbyla. Pak jsem koupila nějaké vzorky buchet a lázeňské oplatky, abych dala ochutnat tyto "východoevropské produkty" Patrikovi. Největší úspěch měl štrůdl a čokoládové lázeňské oplatky. I když to bylo moc fajn být mezi Čechy, s vůní jako u babičky, s českou hořčicí (Dijonskou jsem nikdy nedokázala moc ocenit, česká šizená mi zcela vyhovuje), polívkama, cukrovím... tak jsem vlastně ráda, že se to nekoná častěji. Protože by mě to zruinovalo finančně: musela bych si totiž pro nadváhu zaplatit letenku pro dvě osoby. ;)
Pokud Vás zajímá, jestli už se nám tu prohání lední medvědi a já chodím v noci rozdělávat oheň, abych neumrzla, tak vás můžu uklidnit, že zatím to tak není. I když jednoho večera prostě začalo chumelit a já jsem to zoufale sledovala oknem. Romantický pocit mě ne a ne zavalit, vykořistily ho moje myšlenky na to, že nemám ještě pořád zimní boty. Jsem asi hnusný materialista. Sněžení bylo ale jenom drzým a nejapným vtipem. Teď je deset stupňů.
Na závěr jeden faktický údaj: za pět týdnů (od zítřka přesně) jedu domů!!! Krásný Montreale, promiň, ale doma je doma.

1 komentář:

  1. hezky napsane...doufam, ze na dalsi clanek nebudu muset cekat zase mesic a pul :)

    OdpovědětVymazat