neděle 5. prosince 2010

Skoro Vánoce :)

Marně dneska vyhlížím Mikuláše. Asi uvízl někde v českých závějích a nestihl letadlo do Montrealu. My tu taky máme skoro francouzskou kalamitu. Je tu asi dvoumilimetrový poprašek sněhu. Francouzi by vyhlašovali stav nouze a nejezdila by městská hromadná doprava. I když jsem ve frankofonní části Kanady, naštěstí si tohle postižení ze své původní vlasti quebečtí obyvatelé nepřivezli. Je to v jejich zájmu, podle fotek tu totiž kalamita vypadá tak, jako by ve Francii asi vypadal konec světa.
První sníh napadl v Montrealu minulý týden a úžasní Quebečani na něj nereagovali pomalu stanným právem, ale podle mě velmi vtipným kouskem, oni se své zimě vysmívají: na náměstí před Berri-Uqam totiž nainstalovali umělý bazének, který vypadá jako skutečný, a kolem něj naskládali lehátka jako z letních letovisek. Tihle lidi jsou prostě fajn.

Druhá adventní neděle je tu hezká. V kostele totiž mají adventní věnec. To jsem nečekala. Jen je trochu zvláštní. Má totiž svíček pět, ta pátá je uprostřed. Jak jsou tu tak multikulturní, asi je to v rámci zavděčení se všem. Anomálií tu objevuju dost. To, že systém mobilních telefonů a bank je tu podobný pravěku, na to už jsem si stěžovala x krát, to už překvapení není. Zrovna včera jsem šla na poštu s šekem, abych doplatila za telefon něco, co jsem vlastně neutratila, a to si ještě nemůžu stěžovat, protože původní napařená suma byla 66 dolarů a ne původních domluvených a na smlouvě napsaných 20. Naštěstí mi pomohla Slovenko-quebečanka Lenka, která se v těch jejich podvodech vyzná líp než já. Vlastně to nesení šeku na poštu skrývá hned několik dalších kanadských specialitek: tak například šek. V česku slovo šek zní asi jako milionová bankovka. Ve Francii jsou šeky běžné a já jsem mívala svou šekovou knížku moc ráda, protože školní věci jinak ani zaplatit nešly. Byla samozřejmě zdarma. Tady jsem v bance dostala tři šeky na ukázku, a pokud chci nějaké další, musím za šekovou knížku dát 11 dolarů. Tak si hýčkám ty tři. Ale doplatek na telefon nejde zaplatit jinak než šekem. Tedy když máte kartu Desjardins, která neumí vůbec nic, co umí i ty nejubožejší evropské platební karty. Další podivnost pro běžného Evropana je pošta. Hledat po městě poštu je lahůdka. Pokusila jsem se o to, když tu bylo 30 stupňů. Nenašla jsem. Dnes, když je minus šest, už to naštěstí vím. Pošta je totiž schovaná v obchodě jménem Pharmaprix. A tento obchod je taky smíšené zboží a la „máme vše, na co si jen můžete vzpomenout, ale…“ Když někdo dostal nápad založit tenhle obchod, určitě původně myslel na drogérii. Když vejdete, jednomu flakonku s nějakou vodičkou je tam věnována celá polička. Máte pocit, že to tam ušpiníte a zanesete tam nevhodný pach. Pak jdete dál a už to začíná být podobné normální drogérii, cítíte se trochu lépe. Pokračujete a zjistíte, že je tam něco jako fotografický koutek, dále lékárna, pošta, oblečení, cereálie, mléčné výrobky, nádobí, potraviny… Ale pozor, jednou jsem tam asi půlhodiny hledala kapesníky. A neměli!!!
Pro Quebečany mám slabost, i když mají divné obchody, špatné telefonní služby a neschopné platební karty. Ve škole jedí, smrkají, pijí a mají obyčejné lidské projevy. Po třech letech ve Francii jsem měla skoro pocit, že se tak projevuju jen já. Ale i některé z těchto projevů, které tak oceňuju, jsou občas součástí mého kulturního šoku. Na začátku roku jsem si ve škole všimla, jak někteří neustále smrkají, a tahají pořád z tašky takové dlouhé kapesníky. Musím přiznat, jsem se v duchu pousmála nápadu, že to vypadá jako toaletní papír. Jaký šok, když to jedno děvče ten toaletní papír z tašky opravdu vytáhlo a postavilo na lavici!!! Další věc je pití. Ano, pijí. Jsem za to ráda, není to jedna minisklenička na oběd za den, jako v jedné extrémně vyspělé evropské zemi. Quebečani se hydratují vydatně. Někteří si donesou do školy i tři lahve pití. A ty vypijou za hodinu a půl. O přestávce si pak všichni jdou koupit kafe, které se tu kuriózně napouští klidně i přímo do vašich hrníčků. Tím pádem si do školy nosí: tři lahve s pitím, z nichž minimálně jedna je velká sportovní „butylka“ s vodou. A k tomuto vybavení si ještě donesou obří domácí kafáč. Jsou opravdu občas vtipní. A stále v dobré náladě, když jsem šla včera z obchodu, potkala jsem paní, co šla po ulici a hlasitě si pohvizdovala.
Úplně bych zapomněla na to, že jsem byla s Petrou na defilé Santa Klause nebo Pere Noel, abych neurazila frankofonní komunitu. Ale vůbec jsme ho neviděly! Bylo tam strašně moc rodičů s děckama a totálně nás diskriminovali a schválně dávali děti na ramena, abysme neviděly ;) jedna rodina tam měla strašně moc dětí a všechny držely v ruce nějakou pořádně naplněnou tortillu. To, že to krásně vonělo a my jsme měly hlad, to je celkem jedno, ale to jedno dítě s takovou bohatě naplněnou tortillou bylo vysazeno na ramena a namířilo tu tortillu na mě dolů a ten nešizený obsah s omáčkou na mě málem vypadl. Petra z téhle vánoční události vyvodila závěr, že stejně tam ti rodiče chodí kvůli sobě a ne kvůli dětem, protože ty to stejně prospí. A když jsem to tak pozorovala, tak jsem souhlasila. Teď mě čeká ještě spousta práce, ale skoro za 14 dní jedu domů. Příští semestr mě čekají nové předměty jako obecné mezinárodní právo, historie mezinárodních vztahů od 1815 do 1945, kanadská mezinárodní politika, současný mezinárodní systém a anglická konverzace. Tak uvidíme, jak to bude vypadat. Domů přeju krásného Mikuláše a advent! Moc se na vás těším!

1 komentář:

  1. Až teď jsem si všimla, že na fotce s bazénem je vzadu opravdu nápis STAV NOUZE :D :D

    OdpovědětVymazat