neděle 9. ledna 2011

Druhé kolo


Není to tak dávno, co jsem sem psala o mých prvních krocích v Montrealu. A jakoby to teď znovu začínalo. Na Vánoce jsem měla to štěstí se vrátit domů a po Vánocích zase tu povinnost se vrátit do Montrealu. Ale i povinnosti můžou mít příjemné aspekty :)

Cesta domů byla plná dobrodružství, o které se jako vždy postarali Francouzi. Letět s Air France je samo o sobě výzvou, obzvlášť když v Paříži mají jinovatku spadenou na ranveje. Tahle přírodní katastrofa, která nečekaně postihla Francii koncem prosince, měla za výsledek zpoždění letu z Montrealu do Paříže o více než dvě hodiny a úplné zrušení mého letu do Prahy. Slibovali mi ale další let. Moc jsem tomu nevěřila, ale měla jsem štěstí a domů jsem se přece jenom dostala. Na montrealském letišti, které se mi na severní Ameriku zdá přece jen dost malé,vládl klid a harmonie, dokonce tam visely adventní věnce. Jen u přepážky Air France stála asi tisícová řada lidí, kterým to mělo letět asi za půl hodiny a pořád nebyli odbavení. Nutno poznamenat, že užití jednotného čísla u slova "přepážka" je záměrné, protože ostatních pět přepážek Air France prostě nejelo. V této hrůzu nahánějící řadě jsem se nacházela i já a měla jsem chuť strašně nadávat. V této krizové situaci ale ten jeden prcovník Air France zachoval klidnou hlavu a cestující, jejichž letadla už nervózně podupávala k odletu, posílal kvůli pár gramům k jediné druhé otevřené přepážce Air France, kde veselá pracovnice vybírala padesát dolarů za nadbytečnou váhu. Zázraky se ale dějí a nakonec jsem seděla na příjemném místě u nouzového východu v letadle. Ne že bych měla potřebu nouzově vycházet z letadel, ale na těchto místech máte luxusní prostor na nohy, nikdo totiž před vámi nesedí ;)V Paříži jsem si počkala v mnoha řadách na všemožné kontroly a pak jsem nakonec nasedla i do, tentokrát nezrušeného, letu směr Praha. Pobyt doma byl relaxující, ale příliš krátký, jako vždy. Do Montrealu jsem se vydala sedmého ledna. Kromě dalšího zpoždění letadla z Paříže do Montrealu se tentokrát nic nedělo. Zato posádka doprovázející nás po dobu sedmi a půl hodiny přes Atlantik byla extrémně nepříjemná. Letušku jste vyloženě rozčilovali každým pohybem. Dvě děcka s tatínkem nechala s klidem čekat, než obslouží celou řadu se svým vozíčkem blokujícím celou uličku, a to přitom stála zrovna u záchodů, kde se může v klidu vyhnout. Jenom na ně houkla: musíte počkat! Tatínek se jen poslušně klepal stejně tak jako jeho děti. Vedle mě přes uličku sedělo x rodin s dětmi. To je nešvár těch dálkových letů. Procento létajících miminek je tam extrémně vysoké. Proto dostáváte od (protivné) letušky špunty do uší. První rodina měla rozmazlenou zrzavou holčičku, která se někdy prostě zasekávala v určité pozici a nechtěla se pohnout jinak. Ta samá rodina měla taky malinkatou holčičku s inteligentním výrazem, která ale prořvala celou cestu. Další rodina měla extrémně frackovitého chlapečka, který neurvaně řval na celé letadlo a házel mobilem (který měl být po celou dobu letu vypnutý, samozřejmě). Ale unavil se tím a nakonec usnul. Vedle mě seděl nějaký kluk z Libanonu (nevím jak se nazývá občan Libanonu) a vůbec na mě nemluvil, jen mi nejdřív nabídl hygienický gel na ruce (už mi bylo nabídnuto kde co, ale toto ještě ne), pak tyčinku kitkat a pak mi dal mentos. Tři hodiny před koncem cesty jsem dostala děsnou křeč do nohy, což mě donutilo jít se podívat, kde si můžeme dát pití- v rámci trochy pohybu. Nalila jsem do sebe asi pět kelímků vody. Neměli jsme svoje televize, tak byl let strašně zdlouhavý. Na společné televizi nám bez zvuku pouštěli nejdřív animovaný film, který byl podle mě na děti moc brutální a na dospělé moc animovaný. Druhý film byla nějaká francouzská pitmost a několika párech, které si pořád střídaly partnery a odjely na prázdniny, když se jim jeden z nich málem přizabil na motorce. Z celého filmu nebylo pochopitelné, kdo je teda partnerkou toho přizabitého, ale určitě to byl moc naučný film, protože na závěr ten přizabitý umřel a všichni si uvědomili, jak moc ho měli rádi. I když odjeli na prázdniny, poté co on se teda přizabil.... Tak jsem se snažila se učit, ale po hodině mi zhasnuli světla a protože jsem seděla do uličky, nade mnou se žádné menší světlo nenacházelo. Tak jsem přežívala s imbecilním filmem z francouzské tvorby. Přílet na montrealské letiště se nápadně podobal mému prvnímu příjezdu. Obří řada na přechod hranice. Tentokrát jsem na Carte de déclaration zaškrtla všude ne, protože se mi nechtělo zase strávit dvě hodiny na imigračním. Zjistila jsem, že jsem všechno vyplnila blbě, protože pro celní úřad, jako jedinou kanadskou instituci, jsem považována za kanadského rezidenta. Byla jsem ale puštěna dál. A protože jsem na vše odpověděla ne a protože mám v pasu poskládanou A4 s povolením ke studiu, imigrační povytržení mě opravdu minulo. Na svůj kufr jsem čekala asi půl hodiny. Až doma jsem zjistila, že mi někdo zničil zámek na kufru, když se ho snažil otevřít. Tak jsem ho musela dorazit nožem. Na letišti mě čekal Patrik a dovezl mě domů. Doma nečekal ani vytečený mrazák, což jsem považovala za osobní uvítání mé osoby mým malým bytem. Kdo čte moje příspěvky od začátku totiž ví, že s mrazákem vedu boj od prvního dne a že jeho hlavními zbraněmi je nemražení a ztrapňování mě před vedením rezidencí. Dneska ráno mě probudilo sluníčko, což by člověk do této mrazivé země neřekl. Na pondělí mám už udělat četby. A kdyby se mi chtělo tak, jak se mi nechce, určitě bych měla přečtené všechno až do konce roku. Zjistila jsem taky nepříjemnou novinu, že mezinárodní všeobecné právo mi končí 29.dubna v pět večer, což je den, na který mám koupenou letenku. Je až moc pravděpodobné, že ten den bude zkouška. Tzn. musím asi odlet posunout, což nebude zadarmo... Hlavně že oficiální konec vyučování je 21.dubna. Zase vyjímka právnické fakulty... Tak hurá zase do toho kolotoče. Na uvítanou nejen začalo zase sněžit, ale čeká mě opět pochůzka v bance, ohledně telefonu, školného a na závěr taky spousta práce ve škole. Ale kdo by se mohl zlobit na krásnou Kanadu...

2 komentáře:

  1. Pokud koncis uz koncem dubna, tak je to super, ne? Co mame delat my, kteri maji az do konce cervna!!
    Mej se krasne a uzivej "krásnou Kanadu" :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Mila Petro, prave jsem docetla Tvuj blog, pises moc hezky, uz se tesim na dalsi pribehy! Hanka

    OdpovědětVymazat