středa 23. února 2011

V duchu optimistickém

Tón dnešního článku bude naprosto optimistický. Mám k tomu hned dva důvody. Zaprvé mám za sebou polovinu zkoušek (je půlka pololetí) a taky se mi povedla upéct přepychová buchta. Teda, abych uvedla věci na pravou míru, je přepychová, když se při jejím hodnocení vezme v potaz spousta dalších prvků, které ovlivnily její vznik: moje únava, nevlastním troubu, jen troubo-toustovač, nevlastním pořádný plech ani pečící papír, moje máslo má slanou chuť, prostor na vaření je 30x30 centimetrů. Takže: přepychová buchta. Možná přidám i fotku ;)
Tento týden byl extrémně perný. Každý den zkouška, na ani jednu jsem se samozřejmě nestíhala učit v předstihu. Můj vždy efektivní režim, který nasazuju ve stavu nouze, přišel opět na řadu: v pět se vracím ze školy, učení do desíti, půl jedenácté. Hlavně jít spát před půlnocí. Budíček ve dvě. Mozek pracuje neobvykle dobře. Ono totiž už to, že vůbec pracuje, je neobvyklé. Ve čtyři zalehnu a spím do šesti. Od šesti do devíti učení se snídaní. Po deváté: škola. Opravdu to fungovalo. Ale včera došla všem komponentám tohoto režimu trpělivost: mně, mému budíku, mému mozku a mému žaludku. Obavy, že se na ranní zkoušku z kanadské zahraniční politiky nedostavím, se naštěstí nenaplnily. Uf uf. Na zkoušky se totiž musí. Neexistují náhradní termíny, a když člověku třeba po cestě do školy uřežou hlavu a nejde nasadit, musí si najít omluvenku od doktora a dopravit ji profesorovi před začátkem zkoušky. Jinak jste vyloučení z předmětu, což znamená, že na konci vám nebude udělen bakalářský diplom, protože v našem programu se musí splnit vše :) zachovávám si optimistický tón slíbený na začátku, mám za sebou přece půlku zkoušek za první polovinu trimestru (to je zlomků!)
Brzo si budu žádat o pracovní povolení, protože po šestiměsíčním studijním pobytu za podmínky dobrých výsledků na něj mám právo. Za poplatek a tunu vyplněných dotazníků. Pracovat tu začíná být nutnost. Je tu hodně draho, hlavně v centru města. Dnes jsem za osm dolarů koupila mlíko a cukr. Dobře, byla to večerka… Ale přece! Za dvacet dolarů odcházíte z IGA s věcma, co unesete v jedné ruce bez tašky. A to si vůbec nekupuju maso. Hodlám uskutečnit výpravu k marché Jean Talon, trhu, kde jsou mi slibovány za dvacet dolarů dvě těžké tašky jídla. Jenomže se tam musí metrem a metro taky něco stojí. Lístek tam a zpátky mě stojí pět dolarů. Tak si říkám, jestli to nakonec nebude podobný nesmysl, jako jezdit pro voskovky do Globusu v Olomouci, protože tam stojí o padesátník míň. Najít si práci by mi tím pádem umožnilo si občas koupit maso bez nutnosti přesunovat se na Jean Talon. A taky bych se dostala víc mezi lidi a mohla bych mluvit anglicky i francouzsky. Každý den chodím do školy kolem malé restaurace, která dělá polívky. Možná si říkáte: to je teda byznys! Ale v Montrealu jsou polívky extrémně populární, hlavně asijské. Tato restaurace ale není asijská. Je z trošku dražších (říkám, že není asijská) a dělá nádherné polívky a sendviče. Pokud si říkáte, proč používám slovo „nádherné“, když se jedná o jídlo, to proto, že jsem jejich výtvory viděla jen na obrázku. V té restauraci jsem nikdy nebyla. Ale z venku vypadá nádherně a moc útulně. Každý stoleček má svou krásnou velkou skleněnou láhev vody se špuntem jako od šampaňského, už od pohledu to tam voní a je tam teplo (nějak si ty smysly pletu, že?) a všichni tam vypadají spokojeně. Jeden den jsem si tak říkala, že tady bych chtěla pracovat. Věřte-nevěřte, druhý den vyvěsili, že hledají pracovníka/ pracovnici (vždycky se všechno musí uvést v mužském i ženském rodě, feministky by jinak začaly nadávat). To mě dokopalo k tomu informovat se o pracovním povolení. Je možné, že si říkáte, že jste měli dojem, že tu studuju mezinárodní právo a teď pokukuju po práci číšnice. Ale nehodlám studia ukončit kvůli jiné branži, spíš- a hlavně- si je umožnit. Kanadská mentalita je jiná než evropská. Pracuje tu každý od útlého věku, a práci bude dělat jakoukoliv, hlavně aby pracoval. Jedna z nejlépe placených prací dostupných bez kvalifikace je uklízení odpadků z ulic. Možná, že po ulicích vedle mě chodí s koštětem budoucí generální guvernér, jehož pozicí bude zastupovat královnu. Možná. A možná vás jednou v restauraci obsloužím já, možná budoucí mezinárodní právník :) A momentálně bych si to moc přála. Můžu pracovat 20 hodin týdně. Teda až budu mít povolení, na jehož odeslání do Alberty musím počkat do konce února.
Další novinkou je, že Patrik má letenku do České republiky a umí zpívat a hrát písničku Ženy od Kryštofa. Jeho slovní zásoba v češtině se taky značně rozšiřuje. Kromě pusu a dobrou noc, které mají značně limitované použití, už říká: Máš hlad? Ne, ano, trochu, moc ne. Chceš sýr? Chleba? Kafe? Čaj? Džus? Pomerančový? Jablečný? Nejneobhospodařvávatelnějšího (fakt to umí!!!) a pak samozřejmě děkuji a prosím. Jak se máš a dobře ovládá už dlouho. Je to šikovnej kluk.
Co se školních epizod týče, musím zmínit kluka jménem Nicolas, protože je to člověk naprosto výjimečný. Nejen svým zevnějškem se liší od ostatních. Tedy, co se zevnějšku týče, vypadá jako vyrostlý a zestárlý trpaslík ze Sněhurky, nejspíš Prófa nebo Špindír, co si tak pamatuju. Nevím, čím to je, ale jeho hlava má tvar jehlanu co se zvláštně nakloněně tyčí směrem dozadu (odtud přirovnání s trpaslíkem). Jedná-li se o anatomickou anomálii nebo prostě nahromaděné vlasy, to nemůžu určit, protože od září nesundal čepici. Přítomnost anomálií je ale stoprocentní. To by byl zevnějšek. Tenhle sympatický Belgičan (podle mě) je ale neobyčejný i tím, jak strašně se mu daří být ten nejvíc nejzmatenější trouba ze všech, a troufám si říct, že při žádném velkém úkolu či zkoušce, Nicolas nebyl zcela v pohodě. Pár příkladů: při první domácí zkoušce z práva minulý trimestr jsme se všichni klepali a čekali, kousajíce si nehty, na email od profesora, který měl zadat otázky. Všichni si vyšetřili středu- dvě hodiny odpoledne (doteď to vím, to znamená, že to opravdu věděli všichni- já jsem totiž po Nicolasovi druhá nejzmatenější) aby mohli čekat na onen email a okamžitě se pustit do práce, která se měla odevzdávat za tři dny. Pro upřesnění, po třech dnech práce jste odložili pero ze zkrvavených rukou a doplazili se odevzdat práci. Pátek pět hodin- limit k odevzdání, středa se počítá jako jeden den. Čtvrtek večer, Nicolas píše na společnou stránku na facebooku, jestli někdo neví, kam že jako má přijít do zadání… Situace se opakuje ještě několikrát. Druhý trimestr. První zkouška z historie mezinárodních vztahů, předmět, kvůli kterému nikdo nespíme už od ledna. Nicolas píše NĚKOLIK HODIN před zkouškou, jestli prý někdo neznáme nějakou Nicole, které půjčil svůj sešit. Nutno podotknout, že nikdo Nicole neznal. Právo. Učení se na právo spočívá v perfektní znalosti 350 prezentačních slidů z power pointů, které nám profesor posílá po každé hodině na náš školní mail. Každou hodinu se ptá, jestli všichni obdrželi ty předchozí. Den před zkouškou. Nicolas píše nám i profesorovi (korespondence je společná přes diskuzní fórum): pane profesore, já nejsem asi zapsanej na váš předmět, na moodle mě to nechce přijmout. Jen pro pochopení, moodle je úplně jiná věc, kterou pan profesor nikdy nepoužíval. Navíc, kdyby používal a Nicolas nebyl zapsanej, byl by to pěknej průšvih, protože by se mu nemohl započítat žádný kredit… za chvíli obdržíme další mail (poté co někdo napsal Nicolasovi, jak to je a že by si měl občas otevřít školní mail) od Nicolase, který napsal panu profesorovi z mezinárodního práva: Už dobrý, omlouvám se za otravování :D :D V úterý na zkoušce od dvou do pěti seděl Nicolas vedle mě a měl zlomenou ruku. Bylo mi ho strašně líto. Někdo takhle pomatenej od přírody a ještě zlomená ruka, to je fakt pech… ale sobecky mě občas docela uklidňuje, že nejsem jediná, kdo zmatkuje… Přece jenom ty jejich struktury, kde všude se studijní materiály můžou nacházet, k tomu asi člověk musí být předurčen, aby to pochopil napoprvé.

3 komentáře:

  1. Peťko moje,článek i buchta suprová (na dijonském talířku) , už abys mi ty svoje zážitky vykládala doma :-)!

    OdpovědětVymazat
  2. nejen ze ta buchta byla pekna, ona taky byla moc dobra! klobouk dolu, jsi prvni clovek koho jsem videla delat buchtu v male pseudo-troube na chleba :)

    OdpovědětVymazat
  3. Jé děkuji, jedno pozitivní svědectví člověka co ochutnal, to potěší - motivuje mě to k dalším výtvorům. Na příští kreaci mě a mé pseudo-trouby tě s radostí zvu ;) ;)

    OdpovědětVymazat