pondělí 29. srpna 2011

Neumím čepovat pivo ani radit s oblečením :)

Po divoké bouři Irene, která včera v McMasterville kácela stromy, naháněla hrůzu a zničila mi baleríny, už nebylo dnes ráno ani památky. Zdálo se dokonce, že se počasí velmi dobře baví. Probudilo mě totiž ostré slunce, které opět změnilo můj jednopokojový byt ve skleník. Přesto pro mě opravdová bouře teprve začala.
Dnes oficiálně začaly mé právnické předměty a hned první hodina (tedy první tříhodinovka) mě totálně demotivovala. Učí nás Francouz. To je už jasný důvod ke ztrátě chuti do navštěvování těchto hodin. Naštěstí je ale Pařížan a já si na rozdíl od Francouzů (a hlavně Burgunďanů) myslím, že Pařížané patří do té skupiny méně nesnesitelných Francouzů, protože, jsouce z hlavního města, si více uvědomují přítomnost jiných národů na planetě.
Náš profesor by mě až tak nezničil, kdyby nás nenechal jednoho po druhém se představit a říct něco o sobě, o cestování a našich znalostech mezinárodního práva. Kupodivu mě ani tak nerozlítila povinnost se představit, jako to že je nás ve třídě zhruba 80. Po dvacátém člověku jsem litovala, že jsem si nevzala s sebou něco na čtení. Další negativní informací je to, že všech velkých pět prací, které nás čekají, se dělá ve skupině a doma. Vždy jsem byla jiná než ostatní, ale můj exotismus se zřejmě nejvíce projevuje mým odporem ke kolektivní známkované práci a mou preferencí zkoušek ve škole před pracemi doma. Vzhledem k tomu, že si už tak připadám dost odlišně, jsem se neodvažovala vyjádřit můj hluboký odpor k tomuto dementnímu pedagogickému přístupu.
Na kuráži mi nedodává ani moje dvojí povinnost najít si práci.
Tak zaprvé je pro mě momentálně životně důležité si najít práci, abych konečně vydělala aspoň na jídlo na týden. Hledání práce tady není vůbec pro mě. Nikdy jsem nedělala v restauraci, nemám slovní zásobu v angličtině a francouzštině na to, abych někomu radila s oblečením (a tady má student peníze za to, že vnucuje), nehledě na to, že jsou tu americké velikosti, které jsou pro mě vesnice ne španělská, ale minimálně mongolská- takže jsem v podstatě vyřazená ze hry. V baru dělat nemůžu, protože neumím ani natočit pivo a v alkoholu se nevyznám. Dělám jeden z nejtěžších programů na škole a potřebuju se učit. Takže potřebuju práci, ve které nebudu dlouho, která hodně nese, nebude daleko a nebude to nic, co vyloženě neumím. Takže se obávám, že jsem a ještě asi dlouho budu bez práce. I přes alarmující stav sebevědomí jsem se však zeptala na práci v knihovně a zanesla CV do SoupeSoup, poměrně luxusní restaurace s polívkami. V knihovně to bylo jasné ne, protože v univerzitní knihovně se prostě studenti nezaměstnávají. Místní specialitka. Každopádně ta paní za pultíkem byla milá a dala mi tolik rad, kam si zajít, že by mi to trvalo dva dny to celé oběhnout. Ale myslela si, že nemám pracovní povolení, tak je mi to v podstatě k ničemu. Ale „ne“ s úsměvem a snahou pomoct bolí míň. V polívkách to bylo něco jiného. Chtěla jsem tam pracovat už loni, když vyvěsili, že někoho hledají. Vypadá to totiž strašně sympaticky, pracovní doba je rozumná a mám to za rohem. Ale neměla jsem povolení. Jako zázrakem byl letáček na skle znova, když jsem se vracela z knihovny. Dokopala jsem se vejít. Počkala jsem si na slečnu, co utírala stoly. Její pohled vypadal, jakoby právě spatřila něco hrozně odporného. Chvíli jsem mlčela, protože jsem se zděsila jejího pohledu přímo úměrně děsu jejímu. Pak jsem něco zakoktala o tom, že jsem viděla, že někoho hledají a jestli jí můžu nechat životopis. Měla jsem z toho všeho pocit, jako bych si šla koupit zájezd do Libye.
Zadruhé hledám stáž. Stáž, která je pro mě příští rok povinná a se kterou mi UQAM jako zahraniční studentce nadvakrát nepomůže. Podmínkou pro 99% stáží je totiž kanadská národnost nebo alespoň kanadský trvalý pobyt. Tak hledám. Ale nenacházím a začíná mě to deptat.
V pátek jsem ale byla v Ikee a koupila jsem si matraci. Když máte ve dvaceti přemrštěnou radost z matrace, značně vás to vyčleňuje z kolektivu vašich vrstevníků. Ale konečně nebudu spát na plastovo-betonové posteli, kterou mi naservírovaly rezidence. Taky jsem si koupila nalepovací kaktusy, nejlevnější ikeáckou dekoraci. A je to u mě samý kaktus. Mně se to ale líbí, takže je účel splněn. A pořád je Québec fajn, i když mě nechce za servírku, barmanku ani stážistku ;)

6 komentářů:

  1. Caaaaau, uplne nahodou jsem narazil na tvuj blog, uz jsme v montiku asi rok a pul, je tu spousta cechu... kdyz tak muzem zajit na pivko nebo tak neco.
    Tady jsou nase fotky kdyz tak...
    http://jirimatus.rajce.idnes.cz/
    Zatim se mej,
    Jiri
    matusjiri@gmail.com

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj taky jsem náhodou narazil na tvůj blog, já jsem se nedávno odstěhoval z Toronta do Alberty do Banffu v Rockies na zimní sezónu. Píšu blog o cestování a bylo by fajn si naše blogy přidat do přátel. Pomohlo by to přivést pár čtenářů na víc a ještě by jsme vždy viděli nový články :-)) Pavel cestaci.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj :) to je super, že Češi úspěšně kolonizují Kanadu ;) pokoušela jsem se o "přidání blogů do přátel" ale nepodařilo se mi to. Můžu poprosit o návod? :)Jinak co se "pivka" týče, pracuju teď v Baru Bily kun a O Patro vys v Montrealu, každý pátek bych se tam měla pohybovat, takže Montrealské Čechy tam ráda uvidím. :) Petra

    OdpovědětVymazat
  4. Jéééééééééé, já zase když jsem narazila na Bílýho koně, dostala jsem šok a a hrozivej infarkt, jak mi to přišlo neskutečný :D:D:D Tak to se tam teda stavim tenhle pátek, protože to bude můj poslendí tady po několika měsících! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Super, tak se stav. Budu buď poletovat po baru a sbírat skleničky, nebo hledat místo pro lidi, nebo se zaučovat za barem. Jsem malá blondýna a budu mít modrý tričko bílý kůň :)

    OdpovědětVymazat
  6. Kristy, nakonec tam v pátek nebudu. Jsem nemocná, mám chřipku :( Pokud tu přece jenom zůstáváš dýl, přijď někdy na koncert do O Patro výš, tam dělám v šatnách.

    OdpovědětVymazat