středa 24. srpna 2011

Zpátky v Montréalu :)

Po čtyřměsíčních prázdninách vyplněných aktivní i pasivní (ne)činností jsem se vrátila zpátky do Montrealu. Příprava cesty byla náročná vzhledem k tomu, že jsem byla nucena změnit trasu a neletět do Kanady přes Paříž s Air France, ale přes Londýn s Air Canada. Na francouzské aerolinky už asi došel francouzský syndrom nenahraditelnosti a dokonalosti a rozhodly se proto zdvojnásobit cenu letenek.


Na přesun na americký kontinent jsem si plánovala vzít o jedno zavazadlo navíc, aby mne mohly doprovázet mé ne tolik milované jako spíše nezbytné právnické knihy (v Belgii jsou asi o 70% levnější než v Kanadě!!!). Air Canada však nemá ve Vídni přepážku, i přesto že jsem údajně telefonem mluvila s nějakou paní, co mi tvrdila, že je pracovnicí přepážky Air Canada na letišti Vídeň. Když však šlo do tuhého, na telefonní číslo už nikdo neodpovídal a centrála letiště ani Austrian nevěděly nic o přítomnosti stánku AC na letišti. Asi jsem tedy mluvila s duchem. Ideje o zavazadle navíc se tedy rozplynuly a v hlavě se mi nutně musela vynořit nesmyslná rovnice s otázkou: jak nacpat do jednoho zavazadla 2x23 kilo a přitom nepřesáhnout 23 kilo. Příruční zavazadlo smělo pro první let vážit 8kg, pro druhý 10kg. Ty dvě kila jsem ale v Londýně už přibrat nemohla. Nakonec jsem odletěla bez knih, které za mnou doletí poštovním letadlem. Aspoň doufám.


V Londýně na Heathrow jsem nebyla prvně, zato poprvé jsem na něm čekala, protože „přechod hranice UK“ se díky Bohu nekonal a byla jsem převezena přes britské území z terminálu 1 do terminálu 3 jistě hermeticky uzavřeným autobusem. To mi ušetřilo minimálně hodinu. V terminálu 3 si není absolutně kde sednout, a to i přestože je to největší terminál. Zdá se totiž, že je mnohem víc výdělečné nacpat tam milion nejrůznějších obchodů namísto laviček pro zničené cestující (kteří jako já nespali jednu noc a čekal je ještě osmihodinový let). Přisednul si ke mně na politou sedačku nějaký Američan, co letěl do Bostonu. Rozčiloval mě tím, že byl plný energie, zatímco já jsem silou držela oči otevřené. Navíc mě nutil, ať se přihlásím do kurzu Ninja, protože byl majitelem fitness centra a viděl ve mně Ninja talent. Myslím byl taky hodně unavený, jen to nebylo tak znát.


Trasa letu byla jiná a značně jsme se blížili Grónsku. Letadlo AC bylo fajn a televize obsahovaly spoustu zábavných programů, dobrých filmů a dokonce i aktuálních zpráv z Radio Canada. Byla jen škoda, že z tří set televizí jen ta moje nefungovala. O nudu bylo tedy postaráno a let se mi zdál nekonečný.


Příjezd do Montrealu byl o to úžasnější, že mě na letišti v Montrealu nikdo neotravoval na imigračním, kufry přijely rychle a hlavně mě čekala náruč mého úžasného Patricka i s ryze chlapsky nakombinovanou kyticí růží, karafiátů a zeleně. I přes probdělou noc a část dne jsme s Patrikem vynosili všechny věci včetně těch, co trávily prázdniny v Kanadě. Dostala jsem ten samý byt jako loni. Výhoda spočívá hlavně v tom, že nemusím měnit adresu a taky, že je můj byt plný velmi praktických nalepovacích háčků. Nevýhoda je jasná, a to hlučný bulvár pod mým oknem, na nějž jsem si znovu ještě nezvykla, a bolí mě permanentně hlava. Při příjezdu do rezidencí bylo moc fajn uvítání kluka na recepci, jehož jméno bohužel neznám, zato on mě zná dobře a velmi bodře se se mnou uvítal. Pán ve večerce byl taky moc rád, že mě zase vidí. Špatnou zprávou je však to, že bistro na rohu, kde prodávala malá milá Korejka, je zrušené. Levné panini už je tedy asi minulostí…

Kromě tradičních lítaček jako je banka, pojištění, školné, nákup… mě tentokrát čekalo i ono osudné vyřízení čísla sociálního pojištění, a tedy opětná komunikace s imigračním úředníkem. Proběhlo to nečekaně hladce a odteď v Kanadě oficiálně existuju a za každý vydělaný cent zaplatím daně. Co víc si přát! Taky jsem si konečně vyřídila kartičku do národní knihovny, přičemž jsem dokázala pobyt v Montrealu papírem z daňového úřadu, protože nájemní smlouva se neakceptuje. Aspoň k něčemu byl ten hrozivý daňový hadr dobrý.


Za tu chvilku, co tu jsem, jsem stihla objevit i další kus Kanady, tedy lépe řečeno Québecu. S Patrikem jsme na tři dny vyrazili do národního parku Mauricie kempovat. Moc nám nevyšlo počasí a poslední noc nám do stanu tak moc lilo, že jsme přespávali v autě. Ale viděla jsem mývala a pak nám mýval přišel i očumovat, co máme na jídlo. Příroda je nádherná, i když jsme kvůli tomu dešti nemohli chodit po lese. Přestože rozhodně nejsem kempovací typ, určitě se tam ráda vrátím. Kanada je fajn. Škola začíná v pondělí a motivace není úplně v pozitivních hodnotách. Ale snad se do toho zase dostanu. Úžasní usměvaví Quebečani jsou trvalým přísunem energie, a to mě ani nenutí do kurzu ninja.

Žádné komentáře:

Okomentovat