neděle 29. března 2015

Servirkou stale ne.


Pred ctyrmi lety me Quebec “nechtel za servirku, barmanku ani stazistku,” jak jsem psala v jednom z mych prvnich prispevku na tomto blogu. Mozna se ale blyska na lepsi casy. Tedy, abych to uvedla na pravou miru, za servirku ani barmanku me Quebec nechce dodnes a tyto profese se stavaji v mych ocich nedostupnymi asi tak jako pozice reditele svetove banky nebo sultana. Ale co se stazistky tyce, mam mozna lepsi vyhlidky :) Po sesti mesicich hledani, tedy presneji temer celonarodniho patrani po stazi, jsem totiz dostala vybornou nabidku. Zatim jsem ve fazi vychutnavani uspechu. Ale nebojte se, nebyla bych to ja, kdybych uz nemirila do stadia paniky zpusobene mym vlastnim nafukovanim a prehanenim mych nedostatku. Bude to ale perfektni zkusenost a jsem moc rada, ze to vyslo.

A k tomu jsem prvne v zivote vyhrala nejaky hodnotny darek (to znamena s hodnotou vetsi nez darkove pytlicky na westernovem dnu, plne provazku a kozenych poutek): poukaz na znackove boty v hodnote 500$ od jedne pravnicke firmy. A jak pravilo motto souteze, “obula jsem se do sve kariery”. V lete zacinam s nekolika novymi pary bot, na ktere bych pravdepobne jeste nejaky ten cas nemela. Takze od leta si vykracuju s optimismem a perfektne padnouci obuvi. 

V ramci hledani staze jsem, mimo jine, navstivila prvne v zivote hotel Ritz a jeho restauraci. Krome toho, ze me chteli oblekat do kabatu, coz se mi zdalo s mou obrovskou neelegantni zimni bundou znacne nemistne, se nastesti zadna trapnost neuskutecnila. Jidlo bylo vynikajici a vsichni tam byli mili. Jednou tam vezmu celou rodinu, i kdyz nam stejne bude vsem nejlip na nejobycejnejsich mistech, hlavne kdyz tam budeme spolu.

V Kanade se uz jaro rve o slovo: zmizelo naledi a dokonce dlouho neprasklo vodovodni potrubi. U Place Ville Marie jsem dnes videla pucet silne zelene listky tulipanu. Zkratka, opravdu se blyska na lepsi casy :)


Žádné komentáře:

Okomentovat